V minulém příspěvku jsem se Vás ptal, jestli existuje něco jako nefyzická agresivita. Sešla se pod ním řada komentářů a útržků Vašich příběhů o tom, co jste zažili. Popisovali jste v nich, jak se z Vašeho pohledu může nefyzická agresivita projevovat.
Než se pustím do hledání odpovědi na tuto otázku, pokusím se jednoduše definovat samotnou agresi, tak aby to bylo stravitelné pro všechny. Měli byste si pak dokázat tuto definici aplikovat na situaci, ve které se nacházíte a sami si rozhodnout, jestli to, co se Vám děje, agresivita je či nikoli. Zároveň se pokusím tuto definici vyjádřit tak, aby to odpovídalo jak agresivitě fyzické, tak případně té nefyzické. Měli byste pak být schopní jeden typ agrese transformovat do druhého, což je také jedno ze cvičení, prostřednictvím kterého své klienty učím. Lépe pak dokážete na situaci, ve které se nacházíte, reagovat.
Agresivitu definuji jako cosi, v průběhu čehož (nebo i s odstupem) zjistíme, že to, co se nám děje, neodpovídá našim přáním, potřebám a tužbám. Děje se nám něco, kvůli čemu se ve výsledku cítíme blbě, zatímco agresora v tu chvíli nezajímá, jak my se cítíme. Tato definice je celkem široká, ale pro první přiblížení problematiky a vyhodnocení situace, co se mi to děje, nám postačí. Co se mi to děje? Chci to/nechci to? Zajímá toho druhého, že něco nechci? Pokud ne a přesto si to prosazuje, jedná se o agresi.
Prostředky, jimiž nás agresor do takové situace dostane, můžou být různé. Od fyzických (fyzické omezení, spoutání, bití…) po verbální nebo emoční. Ty bývají také paralyzující a různým způsobem omezující. Při práci s klienty se zaměřuji na nefyzickou agresivitu, která je nějakým způsobem spojená s vyvoláváním pocitu viny. „Ty jsi takový a makový a proto já můžu dělat to a to“ nebo „ty jsi tenkrát udělala to a to a proto já si teď můžu dělat, co chci.“
Ve chvíli, kdy budete namítat, že v tuto chvíli chcete něco jiného a vyjádříte, že se v dané chvíli necítíte dobře, dostane se vám dalšího vyvolání pocitu viny od jasného „za něco můžeš, ty jsi něco udělala blbě, jsi neschopná manželka, neschopná matka…“ po sofistikované formy nepřímého vyvolávání viny. O těch se případně dozvíte v samostatných lekcích mého kurzu pokročilých způsobů jak odhalovat implicitní formy vyvolávání viny.
Odpovědí na výše poleženou otázku tedy je: Ano, nefyzická agresivita existuje. Jak jí odhalíme? V prvním a emočním přiblížení jen tím, že si uvědomíme, že se mi děje něco, co nechci. Většinou se tomu ani nemůžu bránit, protože mi nedojde, že se jedná o agresivitu a že mě ten člověk vyřazuje ze schopnosti bojovat.
Zkuste si zrekapitulovat některé situace, které se Vám staly, nebo se Vám dějí. Dostáváte se v nich do rozpoložení, že se Vám děje něco, co nechcete, ale nevíte jak tomu zabránit a cítíte, že to není spravedlivé? To je přesně to, čím se zabývám a proti čemu učím lidi se bránit.
Když se nefyzickou agresivitou budete zabývat podrobně, zjistíte, že postupy agresorů se dají typizovat a rozčlenit do různých skupin a do různých druhů útoků. Na každý takový útok pak existuje jiný způsob obrany, který když se naučíte a dostatečně zrutinizujete, jste pak schopni ho reflexivně použít a postupně se stáváte nezranitelnými. Dokážete se pak bránit, což neznamená, že toho druhého poškozujete, ale jen se jeho agresivitě bráníte.
Jako doplňkový materiál jsem si dnes připravil písničku, kterou považuji, co se nefyzické agrese týče, za velmi výstižnou. Obsah bych nazval přípravou k neschopnosti se bránit psychické, emoční či verbální agresivitě (tedy té nefyzické). Zajímavé mi přijde především to, že písnička je už takovou součástí naší kultury, protože ji zpívá interpret, který už toho má hodně za sebou a kde kdo o něm ví. Tu písničku budete pravděpodobně znát. Sami pak můžete posoudit, jestli to není trošku děsivé.
Písnička se jmenuje „Odnauč se říkat ne“. Hudbu složil Ladislav Štaidl, text napsal Miroslav Černý, a zpívá ji Karel Gott. Pokusím se interpretovat slova písničky, podobně jako jsme interpretovali písničku Why od Annie Lenox nebo Creep od Radiohead. Toto je první příležitost, jak se podívat na zoubek nějakému českému textu. Je to zrovna negativní příklad, ale samozřejmě v české kultuře nebudou jen negativní příklady. Tato písnička mě zkrátka napadla, protože se hodí k našemu tématu nefyzické agresivity a toho, jak vlastně zranitelnost lidí vůči této nefyzické agresivitě vzniká.
Text je ze začátku celkem nevinný, ale postupně se to rozjede. Píseň začíná:
„Tak se mi zdá, prostě to cítím, mohla bys být ta, co jsem hledal.“
To je opět krásná romantika podobně jako v písničce Creep. Jedná se o začátek rituálu, na jehož konci je cosi, co potom budu ještě rozebírat v jiném videu nebo lekci, kterou si můžete objednat v rámci kurzu.
„Všechny, co dřív jsem znal, jsem rázně zapomněl, jen úsměv tvůj teď potkávám.“
Takže jinými slovy zrušená polygamie, teď už jedině tvůj úsměv, všechno krásně pozitivní, staví se nám ten vzdušný zámek, život na obláčku a tak podobně.
„Před tebou módní hvězdy blednou, i nejhezčí před tebou zapadá, pokud chybu máš, tak jen tu jedinou, kterou chci napravit teď já“
Tady je ten problém. V této části už připouštím, že máš nějakou chybu. Hned potom, co jsem se ti vyznal, z toho, jak jsi výjimečná, tak přeci jen to nebude úplně bez chyby. Přeci jenom nějakou vinu, nějaká zadní vrátka, kterýma tě tam budu futrovat, a tu agresi, si tam nechávám otevřené. Uvidíte, že v průběhu textu si jí tam pak ještě hezky zpracuje.
Je zajímavé to, že autor si tam vytváří vazbu na sebe tím, že říká „pokud tu chybu máš, tak jí chci ale napravit já“. Kdo jiný? „Jsi skoro dokonalá, ale abys byla úplně dokonalá, tak já tě chci napravit“. Pak následuje v refrénu ta chyba:
„Odnauč se říkat ne, to jediné ti nesluší. Odnauč se říkat ne, mě vůbec bát se nemusíš. Abys byla nejlepší, stačí to jedno jediné, jinak budu muset ohlídnout se po jiné.“
Toto je brutální a strašné. „Odnauč se říkat ne“ V tom textu je tvoje jediná chyba to, že si umíš nastavit hranice, že umíš říct, co je ti nepříjemné a že něco nechceš. Já ti, ale říkám, že to je ta jediná chyba a za to v tobě vyvolávám pocit viny. To je velmi častý úkaz u obětí manipulátorů nebo lidí, kteří ostatní kolem sebe jen nějakým způsobem zneužívají. Oni jsou schopní ve Vás vyvolávat pocit viny i za to, že se bráníte, že jim říkáte, že se vám něco nelibí a že je Vám něco nepříjemné. I za to nesete strašnou vinu. To bývá jedním z důvodů, proč se oběti nebrání. Protože vědí, že reakcí na jakoukoli obranu, je útok.
V tomto případě jde ještě o takový relativně romantický útok. Ale už je tu příprava na něco strašného. Když si představíte vztah, který vznikne na základě tohoto vyznání lásky do budoucnosti, tak je to příšerné. Ta žena, pokud přistoupí na podmínky, které jsou kladené v tomto textu, si nebude nastavovat hranice a za chvilku nebude nic. Nebudou naplněné žádné její potřeby. Vše nepříjemné bude muset snášet dál.
Nejdříve agresor tedy nahazuje tu udičku slovy „před tebou všechny módní hvězdy blednou, seš ta jediná“, ale pak je tam výtka k jejímu „ne“. Aby se nechala zlikvidovat, tak nesmí říkat ne. Prostě „já chci celou tvou krásu jen pro sebe i za cenu tebe zničení. Je tam fór v tom požadavku „nebraň se mi, ať cokoli ti budu dělat, nebraň se mi“ (čím víc se někdo nebrání, tím víc si ten druhý dovoluje) a následně v ujištění: „Mě vůbec bát se nemusíš“. Já ti tady zakazuji se bránit, ale „mě se vůbec neboj, to bude dobrý, já ti fakt nic neudělám“.
V části „Abys byla nejlepší“ se jedná o brnkání na narcistickou notu. Abys byla nejlepší co? Nejlepší oběť. Následuje vydírání a vyvolávání pocitu viny: „…jinak budu muset ohlídnout se po jiné“. Tady je logický rozpor. Ze začátku jsi nejlepší, úžasná, jediná a já „zapomněl jsem na všechny“, ale když se budeš bránit, budeš mít potřeby, přání a touhy, tak si najdu jinou. To je zase ekvivalent a metafora toho, co se běžně ve vztahu s manipulátorem děje, protože výhružky ukončením vztahu nebo případným odchodem jsou u takových osobností typickým jevem. Pojďme se podívat na to, co následuje:
„I když se známe jenom chvíli, tvůj obraz můžu kreslit zpaměti a jestli cítíš, to co právě cítím já, pak to bude láska století“
Tohle se mi líbí také moc. Když se budete zabývat podstatou emoční vazby manipulátorů a jejich obětí, tak často narazíte na fenomén, kdy si oběť takzvaně půjčuje od agresora jeho emoce. Díky tomu oběť naplňuje jeho vlastní potřeby a ne svoje. Je to pěkně vyjádřeno ve verši „a jestli cítíš, co co právě cítím já“. Jinými slovy, jestli si ode mě budeš půjčovat ty emoce a tím pádem naplňovat moje potřeby, pak to bude láska století. V opačném případě odejdu. Máme tu tedy ultimátum: Buďto láska století, všechno nejlepší, úžasné, nejbombastičtější nebo vůbec nic. Takto vypadá hraniční pojetí vztahu.
Text, co se týče dějového vývoje, není nic moc. Je v něm ale velmi pěkné vyjádřeno to namotání si oběti skrze „nebraň se, já tady budu rozhodovat, dokonce si vezmeš moje emoce, abys cítila moje potřeby a ne ty svoje. Ve chvíli, kdy nejsi schopna říkat ne, tak to nebudeš ani schopna zastavit, i když už to bude nesnesitelné“. To je ukázková příprava oběti. V okamžiku, kdy na takovou úmluvu oběť přistoupí, tak je konec a je ztracená. Pak často následuje i biologická vazba tak, že si s takovým člověkem pořídíte potomka a tím jste podepsali smlouvu s ďáblem.
P.S. Když jsem ve videu interpretoval text písně, nevšiml jsem si, že druhá sloka začíná takovou krásnou narcistickou replikou:
I když se známe jenom chvíli,
Tvůj obraz můžu kreslit z paměti.
To je opět taková typická ukázka průběhu vztahu s narcistickou osobou, která v tomto textu po chvilkové známosti vyznává lásku a hned nasazuje všechny ty manipulativní a emočně agresivní prostředky k paralýze své oběti.