Hlavně, aby byl už KLID

Ještě zhruba před rokem jsem byla celkem zoufalá hromádka nervů, trpící poruchami spánku, úzkostmi a depresivními stavy. Nacházela jsem se někde v obsedantních myšlenkách na nenápadný a rychlý útěk s dětmi z domu – hlavně mít od NĚHO pokoj. Každou chvíli, ale pouze v mých představách, jsem podávala žádost o rozvod. Padala jsem na hubu totálním vyčerpáním. A snažila se ve všem vyhovět manželovi – hlavně aby byl vytoužený KLID…

Každá má snaha o konfrontaci a nastavení hranic byla totiž z jeho strany kvitována ještě větší agresí. Následovalo sebeobviňování a hledání způsobů, jak ještě více psychicky znásilnit sama sebe, a jak být ještě příjemnější, nekonfliktnější a výkonnější. Místy mé myšlenky zabíhaly i k tomu, co by bylo efektivnější…

»Jít zhoupnout někam na větev sebe? (Neblázni, máš děti!!!)

»Nebo zabalit do koberce a zakopat někde na zahradě nejmenovanou “nejbližší” osobu, která svým terorem značně znepříjemňuje život nejen mě, ale i mé starší dceři?

Za sebe už jsem totiž vyčerpala (možná spíš přečerpala) všechny mně známé možnosti, jak vztah zlepšit:

  • stíhat doma dělat ještě víc a ještě líp
  • snažit se lépe komunikovat, více vysvětlovat, abychom si lépe rozuměli
  • lépe vypadat a být vždy milá a nekonfliktní
  • studovat kulturní kontext původu mého manžela a lépe ho pochopit
  • nemít žádné požadavky, a už vůbec ne výtky a připomínky
  • starší dceru před manželem držet vždy “na uzdě” a slušně vychovanou
  • vždy vše časově přizpůsobit manželovi, nikam nechodit, když je doma
  • nezaměřovat se na to špatné, snažit se vidět jen pozitiva
  • když se mi něco nezdá, tak sama sebe přesvědčit, že to tak vlastně není
  • být vděčná za to, co je a nechtít od života/vztahu/manžela víc

Hlavně jen proboha, aby byl KLID a dalo se doma volně dýchat!!!

Místo toho jsem si připadala jak pokusná krysa v nějakém zvráceném experimentu. Byla jsem z neznámých důvodů občas odměněna někdy až teatrálními projevy lásky, přízně a pozornosti, abych následně mohla být bezdůvodně kdykoliv potrestána. Nikoliv elektrickými šoky do krysího mozečku, ale emočními šoky do mého mozku: urážkami, nadávkami. Znevažováním mě a jakékoliv mé činnosti a významu v naší rodině. Křikem, zastrašováním, vyhrožováním. Také lživými komentáři o mě, mé dceři a mých rodičích a někdy až omezováním osobní svobody.

 

Pocitově se ovšem tyto emoční šoky rovnaly těm elektrickým. A můj unavený, zmanipulovaný a neovladatelný mozek nebyl schopen na chvíli vypnout. Nepřestával se motat v začarovaných úzkostných kruzích přemýšlení, jak z kola ven. Neustále mi připomínal negativní prožitky.

Ale protože naše milá krysa byla hodně hladová po jakýchkoliv projevech lásky, uznání a pozornosti, jela dál svůj křeččí závod v kolečku o sto šest. Přece na to musím přijít! Když to občas může fungovat dobře, proč se to nedaří pořád? Kde kruci dělám chybu? Je to moje vina!!!

A tak po dlouhé cestě pokusů, dlážděné spíše omyly, přešlapy a ještě většími dramaty, jsem stále hledala. Zoufale hledala jakékoliv přínosné informace a studovala. Knihovna. Internet. Rozhovory. Rady tipu: “Vezměte nohy na ramena a utíkejte, je-li vám život milý.” Ok, jenomže jak?!? Doprčic JAK mám vzít nohy na ramena? Trápily mě výčitky a pochybnosti, zda jsem udělala dost. A následně samozřejmě staré dobré známé pocity viny. Zase zkazím další vztah. Znova odejdu od otce, tentokrát svého již druhého dítěte… A totálně se tak znemožním! Nejdřív jsem si proti všem a celé své rodině prosadila tenhle vztah a následně to zase nedám…

Možná je to souhra náhod, že moji již značně znavenou mysl zaujme na Youtube video s Tomášem Pourem. Stojí pod koněm naopak a hovoří o paradoxech patologických osobností a manipulačních vztahů. Zkouknu pár dalších videí a rozhodnu se pořídit si základní kurz, protože tonoucí se stébla chytá… tříhodinový seminář zhltnu jako malinu – tak nějak mi to dává konečně smysl. Je zde vysvětleno, že pokud se chceme ubránit manipulátorovi, který neprožívá vinu, musíme na to trochu jinak a od lesa (nebo spíš od pastviny s ohradníkem) :-). Nepomůže nám totiž žádné slovní nastavování hranic ani vysvětlování – to může spíš uškodit. Pokud nechceme, aby nám manipulátor přelézal neustále naše ploty, musí pocítit jasné NE v podobě psychické bolesti – jako kráva na pastvině, kterou lupne ohradník, kdykoliv se pokusí ho překročit. Pomalu, ale jistě se ve mě začíná usídlovat myšlenka, že pokud chci přežít, budu muset změnit původce i objekt oněch nepříjemných elektrických šoků. Konečně někdo potvrzuje můj hodně hluboko usazený pocit, že přece tohle není normální, a že se musím bránit, pokud se nechci zbláznit. Ale jak se později dozvídám, i pojem NORMÁLNÍ a MUSÍM je formou agrese, jak jinak, než namířené v mém případě opět proti sobě. Protože na sebe neustále kladu nároky a tlaky, co všechno musím zvládat.

 

Nicméně už chápu, že moje dosavadní způsoby zvládání situace mě rozhodně manželova nechtěného chování a mých úzkostí nezbaví. Ty úzkosti jsou vlastně jakousi cenou za moje ustupování. Pokud se chci cítit lépe, zkusím se tedy naučit, jakže to mám zarábět s tím ohradníkem. Rozhodně se to jeví jako lepší varianta, než zakopávání koberců na zahradě, či eskort do psychiatrické léčebny. Alespoň mám naději.

Postupně při absolvování sebezkušenostního kurzu Bezpečná vina se mě ovšem zmocní několik pocitů. První z nich souvisí s pochopením příčin chování mého “agresora a manipulátora”. Je to velký smutek, že nikdy nebude tím mým ideálním empatickým partnerem… že vlastně nikdy nepochopí, co se mu snažím vysvětlit, a že právě ono vysvětlování mi spíše může uškodit. Uznávám, že na přechodnou dobu jsem snad ještě ve větší depresi, než předtím, protože tváří v tvář čelím skutečnosti ztráty iluzí a ideálů o mém manželství: uvědomuju si, že on se nikdy nezmění. Nicméně celý kurz poctivě procházím a ve volných chvílích reflektuji své postoje, přístupy atd. Nastává čas na osobní konzultace a více praxe a akce. Bohužel, agrese partnera se následně ještě zvyšuje. Moje změna přístupu a otázky ho totiž vytáčejí do takových mezí, že u nás v domácnosti začnou lítat věci vzduchem a já se ho bojím snad ještě víc. Zase se stáhnu. Říkám si, že nejsem přece sebevrah. Při další osobní konzultaci se dozvím, že je to většinou přechodný stav, kdy je zapotřebí vydržet dočasné zvýšení agrese, které je součástí procesu a nakonec ustane. Bohužel ale malé procento jedinců přechází až do fyzické agrese a zde je na místě sáhnout po dalších formách obrany, a to volat policii. Fajn, znova se roztáčí můj kolotoč viny, protože na manžela prostě tu policii nezavolám. Odmlčím se. Připadám si hrozně, ani po kurzu a konzultacích nejsem schopná se efektivně bránit či odejít.

Po nějakém čase a dalších peripetiích, kdy opět i po značných dramatech stále setrvávám ve svém supervztahu, se rozhodnu překonat svůj stud a znova se ozvat Tomášovi. Tentokrát se začneme do hloubky věnovat mým nevědomým motivům a rozkrývat mozaiku kousek po kousku, načež se mi rozjasňuje v mé předchozími elektrickými šoky zatemněné palici. Všechno začíná dávat smysl. Objevujeme společně nové souvislosti a mám snad hmatatelný pocit, že se v mé hlavně něco přenastavuje. Pouhým pochopením, pouhým uviděním věcí, tak jak jsou, vynesením na světlo, čili do vědomí. Začínám volněji dýchat. Začínám konečně s větším odstupem být schopna pozorovat, cože se to vlastně děje. A ejhle, ony úzkosti, strachy z odchodu, z udělání chyby, pozvolna mizí a možná byste na tomhle místě čekali šťastný konec v podobě skutečného podání žádosti o rozvod a počátku procesu reálného odpoutání se od manipulátora. Ale ono se to zatáčí vše ještě nějak jinak. Manžel se čím dál méně dominantně projevuje, že by moje pokusy o dobrou práci s ohradníkem přece jen nakonec změnily i jeho projevy chování?

Najednou prostě můžu žít, přestat se v hlavě obsesivně zabývat myšlenkami na svoji nedostatečnost, vinu, atd. Žití a bytí už tolik nebolí. Dokonce jsem schopná nezůstávat uzavřená jen ve svém mikrosvětě, ale více se věnovat svým dětem, svým blízkým, zájmům, radostem, práci. Co se bude dít dál, uvidíme. Za sebe vím, že už není cesta zpátky. Díky své divotvorné životní situaci jsem vlastně začala rozkrývat a vnášet světlo světa do svých nevědomých zautomatizovaných procesů a vzorců chování. Takže je příjemné po kousíčkách uvidět a hmatatelně objevovat nové souvislosti. A přeměňovat tak své dotěrné úzkosti na konkrétní strachy, s kterými je možné dále pracovat, a které mě už tak neparalyzují.

Že by krysa konečně vyzrála nad svým šíleným exeperimentátorem, který ji na začátku našeho příběhu způsoboval takové bolesti? Anebo zjistila, že je vlastně spolupachatelkou a díky důslednému uplatňování určitých principů obrany si může sama ovlivnit vývoj celé situace? V okamžiku, kdy přichází agrese, je bezpodmínečně nutno se jí hned v zárodku bránit. A to někdy bolí, vyšlapávat nové cesty v mozku. Někdy nás to tam nechce pustit. Ale to se dá natrénovat. Postupná praxe přinese výsledky. Takže už se necítím, jak krysa, ale jako lvice, která se musí ozvat a postavit za sebe a své děti. Nenechat na sobě dříví štípat a být v tom sakra důsledná, i když je to někdy nepříjemné.

Ano, je to explicitní reklama na bezpečnou vinu… Nevěříte? Vyzkoušejte 🙂




 

10 názorů na “Hlavně, aby byl už KLID

  1. Anonym napsal/a:

    To je fakt tvůj osobní příběh?
    Jestli jsi dokázala proměnit manipulátora a k tomu člověka s tak odlišnými sociokulturnimi normami, tak máš skutečně můj VELKÝ OBDIV! 🙂

  2. Anonym napsal/a:

    Chvili mi přišlo, že někdo píše můj příběh. To nehmatatelne, ze mi vztah nesedi, ale nedokážu určit v cem je ta chyba, snažím se, hledám a padám vycerpanim. A mam k tomu stejně nastavené to druhé kulturni prostředí… Budu trenovat užívání ohradniku

    • Anonym napsal/a:

      Také mně to připadlo jako můj příběh. Ze začátku. Já jsem odešla a rozvedla se po dlouhé době. Myslím si,že změnit manipulatora nejde.

  3. Anonym napsal/a:

    Vztah s agresorem jsem zažila… nicméně po “odvržení” z jeho strany na základě mojí obrany, stanovení jasného NE, v tomto žít nechci (z mojí strany), na mě pořád ulpíval pocit viny a doznívaly hluboké, upřímné city, které jsem k tomu člověku chovala… Měsíce jsem se nemohla hnout z místa a nakonec se rozhodla, podpořena terapeutem, kontaktovat jeho bývalé partnerky. Tři. Týral všechny, v různé míře, různé typy žen si agresi a násilí uvědomovaly a zpracovaly různým způsobem. Na základě jejich i svého příběhu nevěřím, že se agresor může změnit, že může prestat ponižovat, urážet a ubližovat. A i když se změním já, tak to zlo zůstane. Třeba se nasměruje jinam, na děti… Myslet si, že psychopata můžu změnit, je podle mě krátkozraké 🙁

  4. Anonym napsal/a:

    Ano, i mně se něco podobného stalo. Je to velmi náročné, ale dá se uskutečnit. Metody Tomáše Poura opravdu pomáhají.

    • Anonym napsal/a:

      Jenze i kdyz prestanou utoky, neverim, ze prijde neco, v cem chcete dlouhodobe zit, vychovavat deti. Ano, vy muzete zmenit pristup… ale myslite si, ze prijde klid? Harmonicke partnerstvi? Neco co chcete davat detem za vzor? Opravdu silne pochybuju 😕

  5. Hlavně, aby už byl klid napsal/a:

    Psychopat se nezmění. Nedá pokoj ani po rozvodu. Stalkuje, maže med, vyhrožuje a časro, naposledy měl tendenci “vejít” do mého bytu, že tam bydli….stupnuje se to. Budu muset na policii, tohle sama nazvladnu…

  6. Anonym napsal/a:

    Pokud obet prestane davat manipulatorovi energii (zacne se branit, netrapi se, neni znicena), tak prestava byt “zdrojem” energie a manipulator odchazi. Tento typ cloveka umi jen dva vztahy – byt nad nekym (tam zustava a obet tyra dal a dal) nebo pod nekym. V tom pripade ale odchazi… Je skvele, ze vam je dobre, ale jsem si na 100% jista, ze manipulator v tom nezustane. Bud zacnou jine utoky, nebo vas zavrhne a pujde jinam. S balickem lzi, jak jste mu ublizovala 😉

  7. Nie je to len o manipulátorovi. napsal/a:

    Manipulátor sa nezmení. “Obet” sa zmenit moze. Ale je to tazké. No dá sa to. Kazdy máme inú cestu. Mozno s podobnymi kamienkami a prachom. Ale rozdiel je aj v mnozstve… Zo ❤️prajem vela stastia, rozvahy, seba lásky a vieru v lepsie. Zacni konat – a to si hovorím aj ja, aj sama sebe😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.