Příběhy lidí, kteří se bránili a prošli tím

Jana přišla na první konzultaci s tím, že „vlastně neví, proč jde”. Vztah trval sedm let, mají dvě dcery. Partner nebyl nikdy fyzicky agresivní. Byl tichý. Systematicky tichý.

Vždy, když Jana udělala rozhodnutí, přišel večer plný mlčení. Ne na hodinu. Na dny. Zlom přišel, když dcera řekla: „Mami, tati se zlobí, protože jsi udělala něco špatného, že jo?”

„Čekala jsem, že jednoho dne vstaneme a bude to jiné. Ale ono to jiné nevzniká samo. Musíte ho vytvořit.”

Michal by vám nevypadal jako někdo, kdo potřebuje pomoc. Vlastní firmu, mluví sebevědomě. Ale spával čtyři hodiny. Jeho partner — také podnikatel — měl zvláštní talent. Nikdy nekritizoval přímo. Místo toho se v přítomnosti jiných lidí divil: „Ty to opravdu takhle děláš? Zajímavé.”

Po devíti letech Michal zjistil, že přestal důvěřovat vlastním rozhodnutím. Ptal se na souhlas tam, kde ho nepotřeboval.

„Nevěděl jsem, jak moc jsem zmizel, dokud jsem nezačal hledat, kde jsem byl.”

Petřin vztah trval necelé dva roky. To je důvod, proč ji dlouho nikdo nebral vážně. „Všechny vztahy jsou na začátku náročné,” říkali jí blízcí. Partner byl zábavný, pozorný. A zároveň: když Petra mluvila o svých pocitech, po pěti minutách mluvil on o svých.

Petra přišla ke mně bez podpory rodiny. Říkala, že si připadá jako blázen.

„Čekala jsem, že mě někdo přesvědčí, že to bylo skutečné. Pak mi došlo, že to nepotřebuji. Já to vím.”