Nebude to také ľahké, drahá

Dnes jsem náhodou zaslechl písničku Richarda Müllera „Nebude to také ľahké, drahá“. Mám jeho hudbu rád. Nikdy jsem si ale nevšiml, jak je taková na poslech veselá a zajímavá písnička brutální – alespoň co se textu týče. Myslím, že je naprosto výstižný, proto jsem se rozhodl použít ho pro další analýzu písničky na blog. Uvidíte sami, s jakou neuvěřitelnou upřímností je popisovaná běžná situace ve vztahu s agresorem právě z jeho pohledu. Z pohledu člověka, který má poruchu osobnosti, a kterého se nemůžete zbavit.  

„Vraj
zmenila si číslo

A
do zámku nepasuje viac môj kľúč“

Kdy musím měnit
číslo? No pravděpodobně ve chvíli, kdy už jsem prakticky stalkovaný. Ve chvíli, kdy mám co dočinění s člověkem, který nerespektuje, že s ním komunikovat
nechci. Když se cítím ohrožený natolik,
že jsem vyměnil zámek od dveří.

Toto je
naprosto standardní situace, se kterou se potýkají i mé klientky. Řada z nich
skutečně musela vyměnit zámky, aby se k nim agresor nemohl dostat a aby
měly alespoň nějaké bezpečné prostředí,
ve kterém můžou regenerovat.

„Hlavou
mi blyslo

Asi
chceš aby som bol už fuč. Óu óuu“

Tato sloka obsahuje
velmi optimistický scénář, který naznačuje, že ten člověk prožívá vinu. Málokdy se ale stává, aby člověk, kvůli
kterému jsem musel změnit číslo a vyměnit zámek, byl schopný nějaké sebereflexe. V praxi se nesetkávám s tím, že by
si agresor, který někoho soustavně stalkuje a vyhrožuje mu, najednou uvědomil,
že si oběť možná přeje, aby už byl pryč.

Pokud v takové
situaci jste, tak takové uvědomění
neočekávejte. To se u těch lidí neděje, takto nefungují a většinou jim to
nedojde nikdy. Kdyby totiž měli schopnost sebereflexe, nedojde to tak daleko,
že byste kvůli němu museli dělat nějaká opatření jako měnit zámky.

I kdyby
agresorovi jeho špatné chování došlo, i kdyby si později uvědomil, že Vás
poškozuje, tak jeho útoky přesto budou
pokračovat. Nefyzická agrese a vše, co nutí lidi s poruchou osobnosti
Vám ubližovat, jsou totiž nevědomé
procesy. Vždy tam budou mít to nutkání se k Vám takto chovat. Zkrátka
si nemůžou pomoci.

Tím se dostáváme
k velmi častému fenoménu, který se svými klienty řeším. Oběti mají fantazii o tom, že to jednou agresor
pochopí. Je to jejich naivní touha a přání, které se nemůže naplnit.
Agresoři toto nepochopí, protože toho nejsou schopní. Neustále na Vás budou
kydat vinu a manipulovat s Vámi. Jejich
chování je zakořeněno hluboko v jejich nevědomí.

Následuje
refrén:

„Nebude
to také ľahké drahá

Mňa
sa nezbavíš s tým sa lúč“

Toto považuji
za naprosto a dokonale upřímnou zpověď. Přesně takhle to s agresory probíhá.
Opět je to ale nevědomé, nevnímají to tak, že pro Vás nebude lehké se jich
zbavit, ani že byste se jich zbavovat vůbec měli. V této písni je to
uvědomělé, což se v běžném životě příliš nestává.

Agresoři používají všechny možné racionalizace, proč Vy jste ti špatní a proč Vy vše kazíte.
Kdežto tady ten člověk dává najevo, že ví a uvědomuje si, že s ním nechcete
být. A nehodlá Vám to nijak zjednodušit.

„Nebude to také
ľahké drahá. Mňa a nezbavíš, s tým
sa lúč“ – to je naprosto přesné. Těch
lidí se skutečně nedá zbavit. Kde se ta jejich „přisátost“ bere? Pomocí tohoto
verše se Vám pokusím přiblížit skutečnou podstatu problému. Stačí v něm zaměnit
slovo „drahá“ za „mamá“.

Poruchy
osobnosti totiž mají příčinu v raném
dětství, většinou ve vztahu k matce a v nenaplnění některých
základních dětských potřeb. Absolventi mých seminářů nebo lidé, kteří mají
problematiku nastudovanou, vědí, že tu dochází k přenesení vztahu s matkou na partnerku. A o matku nelze
přijít. A to ani v dospělosti. Použil jsem slovo „přisátost“, abych
odkázal i na kojení, které dle psychoanalytiků hraje velkou roli, a na naprostou závislost na matce. Proto
není možné vztahy s těmito lidmi ukončovat, ani se jich zbavit. S touto
představou se rovnou rozlučte. Ten člověk je
na Vás závislý jako na matce.

Nicméně situace
není tak beznadějná. Řešit se dá a máme na to postupy.

„Nebude
to také ľahké drahá

Nemôžeš
ma vymeniť ako rúž

Som
tvoj muž“

Tady se už
dostáváme k vyhrožování „nebudeš
to mí lehké“. Co to znamená? Čím to bude těžké? Bude tam nějaká fyzická agrese?
Nebo nefyzická? Vydírání?

„Som tvoj muž“
to je klasická abstrakce. Institut,
koncept, který je použitý jako agrese.
Proč je to ale agrese? Jeho „drahá“ nejspíš měla důvod, proč si změnila číslo a
vyměnila zámek. A celá jeho argumentace je postavená na tom, že on je muž. Její
muž. Jde o abstrakci, kterou říká, že její emoce nejsou důležité, protože on je
její muž a nemůže se ho proto zbavit. Za touto frází se schovává standardní
mechanismus, který se objevuje ve veškeré nefyzické agresivitě a který
podrobněji rozebírám v seminářích. Vůbec se zde neberou ohledy na emoce a zranění té ženy. Na to, že se s ním necítí
dobře. Pro agresora je důležitější to, že je „její muž“. Kdybychom si kladli
otázku, co to je být něčí muž pro ženu, tak je to nejspíš to, že ji ochrání a
ona se s ním cítí bezpečně a dobře. Tady je to ale pouze jen o tom „jsem
tvůj muž a ty mě budeš poslouchat“.

„Vraj
koketuješ s iným

Dolámem
mu kosti, nos a sny“

Toto bych
nazval virtuální žárlivostí. „Vraj
koketuješ“, tedy mu to někdo řekl, nebo si to vymyslel. U lidí s poruchou osobnosti
často dochází k paranoidnímu naladění
a po důkazech nevěry vyloženě pátrají.
V těch lidech je ohromná frustrace. Dochází u nich k infantilnímu prožívání,
kdy jakoukoli frustraci vnímají jako bezprostřední ohrožení života a blízkou
smrt. Co asi takový člověk prožívá při představě, že přijde o partnerku (a tedy
o matku)? Pro malé mimino je to nevyhnutelná smrt. Takové prožívání má kořeny v evoluci,
kdy se naše mozky vyvíjely, kdy děti byly v jeskyni nebo v džungli s matkou
přisáté na její prso a její zmizení znamenalo jistou smrt.

„Tak
dopúšťaš sa viny

Tak
vrav, povedz čo máš s ním. Óu óuu“

Skvělý
konstrukt. Autor, moc dobře věděl, o čem píše a o co jde. Ten to musel zažít,
nejspíš ze strany toho agresora. Pokud ano, klobouk dolu před tou upřímností.

Je tam „vraj“,
ale následně ji rovnou dává vinu. „Dopouštět se viny“ je nesmyslná formulace a
jakási zkratka. Viny se nelze
dopustit. Tu buď cítíme, či nikoli. Je to vnitřní
emoční stav. Vinu můžeme vůči někomu
prožívat, pokud mu uděláme něco nepříjemného a my to budeme reflektovat.
Lze ji prožívat i ve chvíli, kdy nás obviňuje někdo jiný.  

Následuje „povedz
co máš s ním“. Jde tu o výslech,
o obsedantní hledání důkazů nevěry
za každou cenu. V reálném životě pak často dochází ke stalkování, šmejdění
po sociálních sítích a e-mailech. Setkal jsem se s tím v rámci své
praxe a práce s klienty nesčetně krát. Klientkám byl například pod
záminkou instalace aplikace do mobilu nainstalovaná i nějaký šmírovací
software.

Dochází k paranoidnímu až psychotickému hledání
jakékoli indicie a důvodu k žárlivosti. Lidé s poruchou osobnosti
to často dělají, aby si racionalizovali své emoce. Aby si nepřipadali jako
šílení. Potřebují jakýkoli podnět, aby si potvrdili, že to, co prožívají je v pořádku
a postavené na reálných základech.

„Nebude
to také ľahké drahá

Nemôžeš
ma vymeniť ako rúž

Som tvoj …“

V této sloce
jsou ve frázi „som tvoj …(muž), už jen tři tečky. To mi přijde velmi zajímavé v souvislosti
s dalším rozšířeným fenoménem. Při vyslechnutí si abstraktních frází typu „jsem tvůj muž“ a různých obvinění totiž dochází
u obětí k tomu, že to v nich vyvolá
vinu téměř okamžitě. Tito lidé mají tendence k nadměrnému prožívání
viny. Berou si na sebe zodpovědnost téměř za všechno. Dokonce si i domýšlejí důvody, proč se cítit provinile
a proč je v pořádku, že je někdo obviňuje. Jde už o takový myšlenkový a
prožívací masochismus. Toho agresoři často využívají a nechají oběti, ať se ten důvod, proč se cítit provinile, domyslí sami.
Tady to krásně ukazují ty tři tečky. Co jsem tvůj? Ďábel? Šéf? Otec? Diktátor?
Osud?

Tak jako si
agresor hledá důvody ke slídění a pátrá po důkazech nevěry, tak stejnou
techniku využívá při vyvolávání Vaší viny a pochybností. Ví, že si důvody k pocitu provinění doplníte
sami. On řekne „máš vinu“ a Vy si doplníte za co. Naskočí Vám Váš
check-list provinění a důvodů historických, současných i budoucích, protože Vy
jste ti největší viníci na světě.

„Vraj
trháš moje fotky

Majetok
náš rozdelí až súd“

V písni šlo
pravděpodobně o manžele, když se hovoří o dělení majetku soudem. Působí to na
mě, jako by agresor předem informoval oběť, že nebude možné se s ním dohodnout a dojde proto k soudu. Je
to vyhrožování a strašení. To dělají
všechny patologické osobnosti. V soudech a divadýlkách před institucemi se
vyžívají. Zneužívají je jako zbraň. Proto soudy s patologickými osobnostmi
protahují a dochází při nich k ohromnému kydání viny na oběti.

„Ja
exujem veľké vodky

A
márne sa snažím zachovať kľud. Óu óuu“

Tento verš je
ohledně fungování patologických osobností důležitý. Ještě bych ho otočil: „Márne
sa snažím zachovat kľud“. Ten člověk se necítí dobře. Projevuje se u něj
nervozita a úzkost, proto následuje „ja exujem veľké vodky“. Alkohol je totiž jedno z nejdostupnějších
anxiolytik. Zbavuje úzkosti.  

Úzkost je právě to slabé místo u všech patologických
a narušených lidí
včetně psychopatů. Všichni mají úzkostné strukturu osobnosti. Tu s klienty
využíváme k tomu, abychom je zastavili a zamezili jejich agresi. V pokročilejších
postupech lze díky tomuto slabému místu patologické jedince i řídit.

V textu se
tedy potvrzuje, že jde o patologickou osobnost, která trpí úzkostmi. Tyto
úzkosti lze využít k obraně proti
jeho agresi. Zastavili bychom ho velmi jednoduchým způsobem (více v seminářích
Bezpečné viny)

„Predsa
sme si súdený…

Ja
nemôžem žiť bez ženy“

„Preds sme si
súdený“ je opět zavádění nějakého abstraktního
konceptu, který je manipulativní a má odvést
pozornost od emocí oběti. Oběť pak prožívá vinu, protože „jsou si s agresorem
přeci souzení a neměla by to kazit“. Každá abstrakce je obrovským zdrojem viny.

„Ja
nemôžem žiť bez teba to mi ver, Oú“

Opět
manipulativní věta, která je obrovským zdrojem viny a hází zodpovědnost za emoce agresora na oběť. Příkaz „věř mi“ už považuji za úlet. Jde někomu přikázat, aby mi
důvěřoval? To je hodně drsné.

„Já nemôžem žiť
bez ženy“. Tady bych opět nahradil ženu
za matku. Já nemôžem žiť bez matky. Ve vztahu s patologickou osobností
totiž nikdy nehrajete roli partnerky. Takové
vztahy nejsou o partnerství, ale o totální sebedestrukci oběti za účelem
zajištění přežití agresora. Jde tu spíše o mateřství
než o partnerství. A agresor toto zajištění podvědomě po partnerce vyžaduje, jako
to vyžaduje malé dítě po matce.

Často se
opakuje výraz „já“. „ja nemôžem žít
bez ženy“, „ja nemôžem žít bez teba“. Všude je „já“, ale nikde se neobjevuje
starost o oběť. Není tam žádné „zajímá mě, co prožíváš ty, co se odehrává v tobě“.
Žádná reflexe toho, že by oběť mohla trpět agresorovou přítomností, jeho
aktivitou nebo způsobem komunikace. Žádná reflexe toho, že jednání agresora by mohlo
oběť retraumatizovat, protože dosud s ním prožívala mnoho děsivého. Mluví
jen a pouze o sobě. Projevuje se tu
narcismus. Osa celého vyprávění je čistě narcistická a postrádá jakýkoli
náznak empatie.

Opakují se
manipulativní fráze jako „preca jsme si súzený“, „já nemožem žít bez teba“, „to
mi ver“. Za jakou cenu si jsou souzení? Co musí oběť zaplatit, aby byla
agresorovi „souzená“?. Tato brutalita ještě graduje:

„A
v kostole pred pánom

Sľubovala
si nám dvom

Nekonečnú
lásku, vernosť, mier, mier, mier, Óu óuu“

Tomu říkám „prasárna
na entou“. Odvolávání se na naprosto abstraktní koncept, na nějakého boha.
Zdroj, který panuje, který rozhoduje a který je totálně dominantní vůči nám a
tomuto světu. Narážíme tu i na nebezpečí
křesťanského uvažování a toho, že fixace v takovém sňatku je trvalá.

Patologické
osobnosti se zpravidla demaskují po porodu,
ve chvíli, kdy si je vezmete, nebo ve chvíli, kdy otěhotníte. Nemáte tedy šanci
včas zjistit, s kým máte tu čest, koho si berete a jaká je struktura jeho
osobnosti. Jeho skutečná osobnost je do
té doby schovaná za narcistickou maskou. Často jste ty indicie možná
viděli, ale v zamilovanosti jste je přehlíželi. Manželský slib jste ve
skutečnosti dali nějaké masce, za kterou se ve skutečnosti schovává zrůda. Přesto
Vás obvinění, že jste dala slib,
paralyzuje. Domníváte se, že proti Vám stojí ta osoba, které slib patřil, a
cítíte se provinile.

Zajímavé je
také „slibovala jsi nám dvoum“, jako bychom „my dva“ byly nějaká samostatná
entita. Nedala jsi slib mě, ale nám dvěma.

„Nekonečnú lásku“ – to nás opět odkazuje
na bezpodmínečnou, nekonečnou lásku a tedy tu mateřskou (nikoli partnerskou).

Všechny tyto
koncepty: slib, bůh, nekonečná láska,
věrnost – to vše je používáno k obvinění a vyvolávání viny. Jde tu o
klasickou nefyzickou agresivitu.

Také „mier, mier, mier“ které vyznívá jak
volání malého mimina je totální abstrakce. Co se může skrývat za mírem? Je to
taková infalitnví naivní představa míru jako absence konfliktu?

Agresoři velmi
často obviňují své oběti z toho, že jsou konfliktní. Tvrdí, že oni
konflikty nechtějí, že chtějí mír a aby vše bylo krásné. Tím Vám ale akorát vymývá mozek. Stimuluje Vaší fantazii o bezchybném světě s bílými
jednorožci. Odvádí Vaši pozornost od reality a Vašeho psychického utrpení,
které prožíváte. Tím se stáváte ještě bezbrannějšími, protože se dostáváte z reality do představ, jaké by to
mohlo být. Ne jaké to ve skutečnosti je, ale jak by to mohlo být krásné. V tu
chvíli jste zase na lopatě a ježibaba Vás strká do trouby v perníkové chaloupce.

„Mier“ tu ve skutečnosti neznamená vůbec
nic. Je to nástroj k dalšímu vyvolávání
viny. Opět se tu autor neptá, co prožívá oběť. Nezajímá ho to.

Písnička končí
opakováím první slok, jakoby se autor probudil ze snu do reality, kde si
uvědomuje, že jsou vyměněné zámky:

„Nebude to také ľahké drahá

Mňa
sa nezbavíš s tým sa lúč

Vraj
zmenila si číslo

A
do zámku nepasuje viac môj“

Když jsem se do
této písničky před nedávnem zaposlouchal, napadlo mě, jestli vůbec Richard
Muller ví, o čem zpívá? Je tak brutální,
agresivní a perverzní. Došlo mi ale, že není hloupý, udělal spoustu dobré
hudby. Proto na mě píseň působí jako upřímná zpověď. V kontextu jeho
eskapád s drogami a alkoholem to na tu úzkostnou strukturu osobnosti
poukazuje. Toto ze sebe dostat chce koule. Takže pokud to tak je a vytušil jsem
správně: respekt.