Co mám dělat aneb zaručený návod! 1/2

Věříte tomu, že se konečně objeví někdo, kdo vám dá ten jediný zaručený návod, jak vyřešit vaší situaci jednou pro vždy? Tak právě pro Vás je dnešní video. Pokud Vás napadlo, že jsem další šílený guru, který se rozhodl vás spasit, tak se dívejte na video až do konce.

„Co mám dělat?“ To je nejčastější otázka, kterou slýchám. Když klienti konečně začnou odkrývat manipulaci a zjišťovat, co se to vlastně děje, přijde na řadu „Co s tím vlastně mám dělat?“. Je to současně má nejméně oblíbená otázka. Znamená to totiž, že teprve teď klient začal vnímat, že je něco v nepořádku a hned teď okamžitě to chce vyřešit. Poprosil bych tedy diváky, kteří se na video dívají a čtenáře, kteří čtou tento článek, aby si odpověděli na jednu otázku: „Chcete jednoduchou odpověď? Jednoduchý a zaručený návod jak svou situaci vyřešit a co máte dělat?“ Předpokládám, že vaše první spontánní a nevyřčená reakce bude „ano“. Vždy když od klienta takové „ano“ a „joo, už to chci vyřešit“ uslyším, odpovím „neexistuje“.


Jednoduchý návod samozřejmě neexistuje. Pokud budete hledat jednoduché návody, jste ideálním kandidátem na to, stát se obětí dalších rozdavačů takových jednoduchých návodů, které Vás z toho údajně dostanou. Já „abrakadabra simsalabim“ neumím a nedělám. Nicméně cesta ven z toho existuje, ale musíte si to odmakat. Není to zadarmo, je třeba si to oddřít. Když si uvědomíte, kolik let jste byli formovaní do stavu, ve kterém nejste schopní se bránit nefyzické agresivitě či manipulaci a kdy nejste schopní emoční vydírání ani rozpoznat, protože svým emocím nedůvěřujete a neidentifikujete varovné signály, které Vás upozorňují na to, že je něco v nepořádku, je pak velmi těžké nabídnout Vám jednoduchý návod. Takový ani neexistuje.

Pokud bych takový návod svým klientům nabízel, sám bych se stával vůči nim agresorem. Co byste s takovým návodem udělali? Vy s ním potom půjdete do reálných situací v reálném životě a pak co? Ve chvíli, kdy to zase přijde, kdy Vás někdo z něčeho obviní nebo ve Vás vyvolá vinu, co se stane? Máte ten návod a použijete ho? Samozřejmě, že nepoužijete. Taková situace Vás paralyzuje stejně, jako Vás to paralyzovalo před tím.

Rozhodující roli totiž hrají emoce a vaše nevědomí a ne nějaký vědomý návod. Ve výsledku opět prožijete pocit viny z toho, že jste ten úžasný návod nedokázali použít. Cítíte se těmi neschopnými a špatnými ajá se stávám vaším zdrojem viny, protože jsem Vám nabídl nějaký úžasný návod a nějaké „pozitivní jednorožce“. Tudy ale cesta nevede. Návody nedávám. Metoda, s kterou pracuji, spočívá v úplně něčem jiném. Sebe zkušenost a práce s emocemi je její nedílnou složkou. Pouze racionalita tady nestačí. Tou nemám šanci emoce přebít.

Lidé se mě často ptají na to, jak se svých pocitů zbavit. To je extrémně nebezpečné. Pokud to převedu do fyzické podoby, je to stejné, jako byste se ptali „jak si mám vypíchnout oči?“ Víte jak se říká lidem, kteří nemají pocity a emoce? Psychopati. Proto bychom se místo toho, jak se zbavit svých pocitů, měli ptát: „Co mám dělat, abych ze svého okolí nedostával podněty, které ve mně ty nepříjemné pocity vyvolávají?“ Samotné emoce jsou totiž v pořádku. Ty my říkají, co je mi nepříjemné a kdy mám před svým okolím utéct.

Existuje spousta časopisů, které mají v názvu „štěstí“ („rodinné štěstí“, atd.). Takové tištěné štěstí a super návody na to, jak štěstí dosáhnout a které se opět snaží ty špatné emoce vytěsnit. Prý je velmi důležité umět se ovládat a špatných pocitů se zbavovat. Na školeních se dovídáme, že správní manažeři tuto schopnost ovládají a těmi nejlepšími se stávají až ve chvíli, kdy toto zvládnou a pak je nic nezastaví. Osobně takové akce považuji za brainwashing – tedy vymývání mozků.

Jaký je rozdíl mezi takovými akcemi a tím, když Vám například rodič řekne „buď normální“? V podstatě žádný. Možná ve Vás tyto akce vyvolávají sentimentální vzpomínky na vaše dětství, na tu traumatizaci, kterou jste už jednou prošli. Zdánlivě nevinné věty, schované za „já to myslím pro tvé dobro“, které jsme dosud od svého okolí nebo v dětství od rodičů slýchávali, jsou malými traumátky, které když se střádají, vedou k chronické traumatizaci, aniž by bylo třeba jednoho velkého traumatu.

Akce zaměřené na školení manažerů, pozitivní myšlení a motivaci mohou skutečně zpočátku způsobit euforii, motivaci a nabuzení (stejně jako drogy), v konečném důsledku Vás ale poškodí, protože ve chvíli, kdy nedosáhnete očekávaného výsledku, se znovu dostaví pocit viny a ztráta sebevědomí.

 

5 názorů na “Co mám dělat aneb zaručený návod! 1/2

  1. Anonymní napsal/a:

    Ano, přesně tak to je, člověk si to musí odmakat. Jak bylo řečeno, celý život tak funguju a těžko to změnim přes noc. Je to jako s učením jazyků, nic jiného než pravidelná práce…Kurz je výborný začátek a pak je potřeba každodenně aplikovat teorii v praxi. A není to jednoduché, tady musí nastoupit trpělivost a zkoušení. Občas se člověk i na sebe naštve, že mu to nejde, ale nevadí, to k tomu patří. Po čase zjistíte, že se vám víc a víc daří nastavovat hranice i respektovat hranice ostatnich. Krůček po krůčku se zlepšujete. Mně trvá proces už rok a půl a ještě pořád mám co zlepšovat. Ale teď mě tak napadá, že tenhle proces možná úplně nekončí nikdy, obzvlášť když jste došli k pochopení až ve zralém věku jako já a všechny naučené stereotypy chování jsou ve vás opravdu hluboce zakořeněné.Ale funguje to, vyzkoušeno. Držím palce sobě i vám!

  2. martina tomankova napsal/a:

    Chtela jsem se zeptat.Muj partner se bezduvodne urazi (necim ho asi vyprovokuji a to si davam za ty roky pozor,abych nerekla neco spatne).Nemluvi se mnou treba tri dny,ja se strasne stresuji proc!!,kdyz nevim,co jsem udelala,nebo rekla.Pak to nevydrzim a jdu za nim.

  3. Anonymní napsal/a:

    Možná se to naučil doma. Ženy to často dělají. Promluvila bych si s ním o tom, že když nemluví, tak já nevím, co ho trápí, co bych měla podle něj udělat příště jinak a nemůžu nic změnit (samozřejmě pokud to uznám na legitimní požadavek a omluvím se). Dá se též napsat dopis, pokud nelze komunikovat přímo. A taky bych řekla, že pokud to bude opakovat, budu se muset s ním rozejít, protože takto si funkční a spokojené partnerství nepředstavuju. A pak to musím udělat. Jiná cesta z manipulace bohužel nevede.

  4. Anonymní napsal/a:

    Mám stejnou zkušenost. Velmi často se manžel urazil , zamknul v loznici a nekomunikoval. Dokonce mi sám rekl, že mě vezme na vědomí, az se omluvím. Já ani nevěděla, co tak strašného jsem provedla. Někdy předcházel z jeho strany nekontrolovaný křik a slovní agrese. Cítila jsem bezmoc a zoufalství. Samozřejmě jsem se omluvila, ac jsem nevěděla za co a dokonce k omlouvám nutila i deti, pokud mel konflikt s nimi. Jednou jsem se dostala v pocitech až na dno a rozhodla se, že už s tím musím něco dělat. Narazila jsem nawww.bezpecnavina.cz, vyplnila dotazník podle projevů manžela a konečně mi docvaklo, kde je problém. Kurz mi pak pomohl naučit se reagovat na tyhle sizuace, hlavně se neomlouvat, to nikam nevede. Nejvíc mě mrzí, že jsem vychovávala i děti, aby se omlouvaly, i když nic neprovedly. Naštěstí jsem pochopila,s dětmi probrala. Je to celé delší cesta, člověk se nepřestane bát ze dne na den, ale má to reseni. Držím palce!

    • Anonymní napsal/a:

      Po dlouholetých zkušenostech a v mém věku bych takového partnera poslala do někam už ani minutu bych nemarnila čas s idiotem a to jsem v celku velmi tolerantní člověk jen už se nenechám žádným chlapem vydírat a deptat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.