Jemnocit a definice manipulace

Příroda nás vybavila schopností rozeznávat nefyzicky agresivní jednání. Přirozeně nám takové jednání není příjemné, nicméně některým z nás se v životě stane to, že ztratí schopnost tyto situace rozpoznávat a správně intepretovat. Dnešní video je o tomto fenoménu.

Pojďme si rozvinout myšlenku – zalití duhou, narcistické konstrukty. Ono se to totiž týká nejen osobních vztahů, ale i těch firemních. (O čemž jsme dnes mluvili).


To, co řeším ve firmách je, že tam přijdu, dělám tam workshop nebo něco vykládám. Jednotlivcům s něčím pomáhám, pracuji tam s manažerama a oni tam mají někde takový ten plakát s nějakou vizí, jak dělají firemní kulturu, jsou tam vyjmenované vlastnosti, adjektiva (jsme skvělí, úžasní, fantastičtí apod.) A protože to tady máme napsaný, tak takoví jsme.

A přitom, když se pak bavíte s těmi lidmi a řešíte jejich skutečné vztahy. Říkají: „to je strašný tady, to se nedá vydržet, tady jsou psychopati všude, to mi nedává smysl, vůbec nevím, proč to mám dělat. To v důsledku znamená obrovské frustrace, které jsou většinou neřešitelné a ještě málo zaplacené.

Já tam pak třeba přijdu a zeptám se těch lidí: „No a koho z Vás tady v poslední době napadlo, že se na to může ***?“ a ruce jdou nahoru.“ To je tedy jakési základní kvalifikační kritérium pro práci se mnou. Tzn. začneme tedy rozkrývat to, jak to tam ve skutečnosti vypadá a ne, že je nutí předstírat jak jsou úžasní a skvělí.

A to bývá stejné i v těch osobních vztazích. Tady se tedy dostáváme k tomu, kde vzniká manipulace, kde se rozbíjí důvěra ve vlastní emoce, což je varovný signál, který by mi někdy mohl říct, že se přibližuji k něčemu, co není v pořádku.

„Jak tedy zlepšit ten jemnocit, abych to zavnímal včas?“

Nejdřív si řekneme jak vzniká zničení toho jemnocitu, jak se ničí..

Později se dostaneme k definici toho, co je to manipulace a uvidíte, že to je ten mechanismus, kterým se ničí jemnocit.

Používám jednoduchý numerický model, který ukazuji na prstech.

Řekněme si, že prsty na levé ruce jsou naše vědomí, naše racionalita, to, co se nám „honí v hlavě“.

Prsty na pravé ruce jsou emoce, nevědomí… věci, které nemáme úplně pod kontrolou, ale tušíme, že na nás mají nějaký vliv, na to jak fungujeme.

A právě v okamžiku, kdy mám obě ruce propojené, zapasované do sebe, tzn. když něco cítím, tak hned vím, co cítím a dokážu na to nějakým způsobem reagovat a věřím tomu, co cítím, tak to spolu hezky interaguje: „něco je mi nepříjemné, tak hned na levé ruce najdu řešení jak se toho zbavit nebo dosáhnout něčeho příjemného, přičemž mi emoce hned řeknou, že je to v pořádku“.

Bohužel spousta lidí za mnou chodí ve stavu, že mají „ruce“ odpojené. Pravou ruku (emoce) tahají jaksi za sebou a vůbec nevědí, že to tam mají a navíc se u nich často dějí i jakési emoční bouře. Tzn. neuvěřitelné věci, o kterých kdyby ti lidé zjistili, že se tam odehrávají, tak by se z toho možná i zbláznili.

Nicméně v okamžiku, kdy já ztratím tu schopnost vnímat, co mi je a co mi není příjemné, mám jakousi náhražku.

Příklad jedné klientky:

Paní se mnou konzultovala komunikaci s bývalým nápadníkem a on ji na dobrou noc napsal: „a nezlob“.

Hned cítíte, že je zatím skrytá vina a je to nepříjemné. „Proč mi to vlastně píše?“ Je tam spousta implicitního obsahu. „Z čeho mě to vlastně zkouší obvinit?“.

Je to naprosto mimo kontext. Takové ňuňí, ťutí a nezlob!

Druhá strana dialogu: „Ano, přesně toto jsem také zažila a když jsem následně byla konfrontována a začala jsem s tím „co to jako mělo být?“,  tak mi bylo řečeno „vždyť to byla sranda“.

A to je úplně typická úniková strategie. Protože psychopat vyvolá vinu tím „a nezlob“, vy řeknete „co to meleš?“ a on: „vždyť to byla sranda“. Tzn. vyvolá vinu, vy se začnete bránit a on zase začne vyvolávat vinu ještě za to, že se bráníte, že jste vlastně vy pitomí, že nechápete ten vtip.

Druhá strana: „Ano, přesně tak jsem se pak cítila.. že jsem nepochopila ten humor..“

To už jsou pak takové pokročilejší způsoby analýzy situací, ale vidíte, že je tam ta práce s vinou, která vás má ve výsledku paralizovat.

Když se na to budeme dívat z pohledu fyzické a nefyzické agresivity a převedli to do podoby fyzické agresivity, tak ten člověk vám už nasadil pouta, dal vám ruce za záda, nemůžete se moc hýbat a říkáte si „hmm, to je velká legrace, ne? To je dobrej fór“.

Vrátíme se k tématu jak tedy vzniká to nebo co tam chybí, že ten člověk nerozpozná včas ty dílčí varovné signály, které tam jsou. Právě takové narážky typu „nezlob“, „dělám si legraci“, „ty nerozumíš srandě“.

To je právě o tom, že v okamžiku, kdy takovouhle argumentaci přijmete. Kdy se cítíte „počkej, to je divný, to je mi nepříjemné, to já nechci“ a on řekne „ale to je fór“ a vy si hned myslíte „jé vlastně, vždyť ta moje emoce byla špatná, já se mám radovat“.

Tak každá taková transakce, kterou s tím člověkem uděláte, způsobí to, že se vám po částech budou oddělovat vaše spojené ruce, tzn. emoce a vaše vědomí. A tím pádem přestáváte důvěřovat svým vlastním emocím.

Jenomže co je základní funkce těch emocí? Základní funkce těch emocí je to, že mi říkají, co mi je příjemné a co mi je nepříjemné. A v tom okamžiku, kdy jim přestávám takhle důvěřovat, kdy je začínám reinterpretovat, kdy na nepříjemnou emoci “to mě bolelo, to bylo nepříjemný” řeknu: “aha to byl vtip, to mi vlastně má být příjemné”,tak co z toho vznikne?

Tam mě to prostě v tom mozku popřepojovává tak, že těm emocím nevěřím, jenom je relativizuji, že ty jednoduchá řešení, které mi ty emoce nabízejí  – fajn/nefajn, chci/nechci, příjemný/nepříjemný, bojím se/nebojím se – tak u nich vlastně nevím, co to je, co mi ty emoce říkají?

To je zase další standardní symptom těch lidí, že přijdou a člověk se jich ptá na jednoduchou věc: ”Je Vám toto příjemné?”? a oni odpoví: ”Když já vlastně nevím, jestli by to nemělo být takhle a jestli, když se na to podívám z tohohleto pohledu, tak vlastně by to mohlo být takhle a zezadu to bude vypadat taky úplně jinak”. A jedou a vůbec netuší, nejsou schopní se rozhodovat, protože tam nemají žádné pevné body, o které by se opřeli. Já se do tohohletoho nechci úplně pouštět, ale na tomhle se dá namodelovat rozvoj depresivního prožívaní toho člověka.

Takže tady jsme si ukázali jednoduchou transakci, na které si můžeme říct, co je vlastně ta manipulace z mého pohledu. když se podíváte na internet, tak tam najdete spoustu různých definic, těžkopádných, složitých, nepoužitelných a já vám prozradím tu definici manipulace, se kterou pracuji, ona je trošku vytržená z kontextu, protože většinou k tomu buduju trochu složitější aparát v rámci seminářů Bezpečné viny.

Uděláme si teď zkratku, aby jste alespoň měli nějaký základní nástroj, na základě kterého se rozhodnete: ”To se mi děje a je to ono, je a není to ta manipulace”.

Už jsem řekl u těch frází “nezlob” a “já si dělám legraci”, že manipulace je reinterpretace emocí – jakmile mi někdo nutí, nterpretovat moje vlastní emoce jinak, než bych to na první dobrou ucítil, tak je to manipulace. tečka. A teď se můžeme bavit, kde všude se to uplatňuje, kde se to projevuje, ale každá takováhle situace, každá takováhle transakce, mi utrhne emoce od vědomí. Ty mi říkáš: ” ciť se dobře”, ale já se přitom cítím špatně. Toto právě je úplně typické v těch firmách, že ti vysoce postavení manageři používají jako to nejlepší co je. dají lidem nějaký úkol a říkají jim:”Vystup ze své komfortní zóny”. To je prostě brutální fráze. S čím ten člověk odejde: Prostě za mnou ten člověk příšel, bylo to HR oddělení nějaké firmy:” Co já mám tomu svýmu šéfovi říct?”. A já se ho ptám:”A v jaké Vy jste komfortní zóně?”. Když mi tady celou dobu vyprávíte jak jste přetížení, nemáte kapacity a vy přijmete jako fakt, že jste v komfortní zóně? Vy si necháte přejmenovat peklo za nebe? Přitom je to stejná transformace, jako když napíšete na koncentrační tábor “Arbeit macht frei”, to je stejný myšlenkový postup. Je to výstup z nekomfortní zóny do ještě nekomfortnější. Prostě oni Vás obviňují z toho, že se chcete bránit svému přetížení.

Já to shrnu manipulace=reinterpretace emocí, úplně nezáleží na tom, kdo to dělá, já to můžu dělat i sám sobě. A třeba tím, že za chvilku budou ty Vánoce, tam se ta reintepretace emocí dělá fakt hodně. Když si vezmeme, že celý rok žijete v tom stresu, v tom vztahu a teď to přijde  a teď to celý musíte proměnit za něco krásnýho úžasnýho, kupujeme si dárečky a jsme úplně nejvíc happy na světě. takže když třeba na ty Vánoce zkusíte aplikovat tuhletu definici, jestli vám to sedí nebo nesedí. A jsou další příklady, na kterých se to dá demonstrovat.

 

39 názorů na “Jemnocit a definice manipulace

  1. Anonymní napsal/a:

    No tak teď jsem se poznala, tedy svůj dosavadní způsob vnímání svých emocí. Kam mi paměť sahá, vzpomínám si, že jsem velice často slýchávala větu:" Ty jsi nějaká přecitlivělá, vůbec nerozumíš legraci, ty nic nevydržíš" Nebo rady typu:" To si nenech libit, musíš se naučit odpovídat stejně tvrdě"
    Přesně podle rozboru ve videu jsem si začala myslet, že jsem divná, ze přeháním a že s tim něco musím dělat. Celý život tedy pracuju na tom, abych nebyla přecitlivělá a učím se, jak se překonat a být otrlá a vydržet všechny ty vtipné narážky a sama umět tuhle úžasnou vtipnost vrátit stejným způsobem a soutěžit, kdo je v tom lepší…Takže komunikace pak vypadá tak, že nikdo už vlastně neví, co je myšleno vážně a co je legrace a interpretuje se to podle toho, jestli se někdo ozve, že se mu tenhle způsob nelíbí.
    Mám teď opravdu velký problém vrátit se zpátky ke svým emocím a k jejich správné interpretaci. Teoreticky bych už i díky kurzu pojem manipulace zvládla, ale prakticky v tom plavu. Dlouholetá praxe své emoce potlačovat udělala své. Mám teď ale jasno, že musím zapracovat na návratu ke správnému vnímání emocí. Téma pro konzultace s vámi, Tomáši…Díky!

  2. Anonymní napsal/a:

    No tak teď jsem se poznala, tedy svůj dosavadní způsob vnímání svých emocí. Kam mi paměť sahá, vzpomínám si, že jsem velice často slýchávala větu:" Ty jsi nějaká přecitlivělá, vůbec nerozumíš legraci, ty nic nevydržíš" Nebo rady typu:" To si nenech libit, musíš se naučit odpovídat stejně tvrdě"
    Přesně podle rozboru ve videu jsem si začala myslet, že jsem divná, ze přeháním a že s tim něco musím dělat. Celý život tedy pracuju na tom, abych nebyla přecitlivělá a učím se, jak se překonat a být otrlá a vydržet všechny ty vtipné narážky a sama umět tuhle úžasnou vtipnost vrátit stejným způsobem a soutěžit, kdo je v tom lepší…Takže komunikace pak vypadá tak, že nikdo už vlastně neví, co je myšleno vážně a co je legrace a interpretuje se to podle toho, jestli se někdo ozve, že se mu tenhle způsob nelíbí.
    Mám teď opravdu velký problém vrátit se zpátky ke svým emocím a k jejich správné interpretaci. Teoreticky bych už i díky kurzu pojem manipulace zvládla, ale prakticky v tom plavu. Dlouholetá praxe své emoce potlačovat udělala své. Mám teď ale jasno, že musím zapracovat na návratu ke správnému vnímání emocí. Téma pro konzultace s vámi, Tomáši…Díky!

  3. Anonymní napsal/a:

    Super! To s tím vtipem zažívám dost často, ale jak na to odpovědět a nebýt agresívní? Já zatím vymyslela – a že se tady nikdo nesměje.

    • Anonymní napsal/a:

      Mně se osvědčilo prostě mlčet a vychutnat si ticho, dát mu prostor, aby slova manipulátora pořádně zarezonovala, k tomu pohled do očí, případně pousmání. A jet si dál to svoje, že mi to prostě není příjemné, ačkoliv je to legrace.

  4. Kateřina Slavíková napsal/a:

    Tak přesně příklad s: "Nezlob" mě utvrdil v tom, že nejsem úplně mimo. To mi totiž říká můj partner tak často, až se divím. Vždycky mu na to odpovím, že já fakt nezlobím, nebo a proč bych jako měla zlobit? A je tedy fakt, že nepříjemné pocity ve mě takové narážky vyvolávají. Stejně jako např. když jsem řekla, že mám radost z nové myčky nádobí, že to ušetří spoustu času a on mi na to odvětil, že aspoň mám víc času na sezení u počítače. Tak jsem mu po sléze řekla, že se mi nelíbí jak se mnou mluví a on, že to byla jen sranda. Byla jsem naštvaná a řekla mu, že mi to vůbec vtipné nepřišlo. Každopádně se čím dál víc utvrzuju v tom, že bych asi měla vstoupit do kurzu a začít svoji situaci nějak smysluplně řešit. Děkuji za to, že dokážete otevřít lidem oči a pochopit v čem žijí.

    • Anonymní napsal/a:

      tak toto sa stalo aj mne. uplne to iste. pri pracke to bolo, ze "však perie pračka, nie ja" hocico…toho je toľko, ze si ani nespomeniem na všetko. Isté situácie mi to však pripomínajú a ked som natrafila na tento blog, a iné články…veľa som tam našla. S tým, že to "bola iba sranda" som si nemyslela, ze to je jeden zo znakov :/ uff

  5. Anonymní napsal/a:

    Nedávno jsem si prošla zkušeností, kdy jsem byla neustále atakována osobou – matkou na mateřské, která se "chtěla družit" se mnou i s mým dítětem, ale pořád, pořád, pořád. Kamarádit se, scházet se na kafíčka a ideálně sledovat úplně každý můj krok na sociálních sítích, komentovat ho a reagovat na něj. Když jsem se ohradila, že mi to není příjemné, že mám vlastní program, rodinu, život, kterým se chci a musím věnovat, byla jsem opakovaně označována za povýšenou a nespolečenskou. Došlo to tak daleko, že každý můj krok byl podroben kritice a komentován (dle nálady dané osoby) "to já ne", "to já nikdy" případně "tak to já ano" – opačná stanoviska vycucaná z prstu. Ke konci jsem sama sebe považovala za podivínku, zvláštní uzavřenou a nesympaticky intelektuálskou snobku, jejíž dítě je nespolečenské a má autistické rysy. Dnes bych si nejradši nafackovala, že jsem sama přistoupila na tuto rétoriku, té osobě se svěřovala a chtěla po ní, aby mi pomohla se změnit. Nejvíc se stydím za to, že jsem začala přehnaně kriticky a se strachem pohlížet na vlastní dítě. To mě taky donutilo situaci řešit. Nakonec jsem s danou osobou úplně přerušila veškerý kontakt. V jejích očích jsem asi pořád podivín, který se nechce přátelit, ale já teď s odstupem vidím situaci objektivněji a došlo mi, že je to celé úplně naopak a já nejsem "ta divná", to spíš ona, ale je mi to jedno.

  6. Anonymní napsal/a:

    Mě takový to manipulator do očí zarytě tvrdil že ho miluji a já přitom věděla že ne. Bylo mi to tak strašně divné nechápala jsem jak to může říkat za mě. Byla to jen jeho snaha jak přeházet mé emoce.

  7. Fero napsal/a:

    Ta definicia "Vnucovanie inej interpretacie vlastnych emocii" je strasne siroka. Potom by sme mohli povedal aj o vsetkych psychologoch, ze su manipulatory, ked sa snazia cloveku vysvetlit jeho emocie, povedzme strachy inou formou, ako ich chape pacient, napriklad tym, ze bol v detstve ponizovany, nezazival pochvalu a len preto si neveri, hoci ma na viac, hoci pacient je presvedceny o opaku, ze jeho emocie interpretuju realitu, ze na to proste nema a pod.

    • Marta napsal/a:

      …z vnucovania sa cítim stiahnuto, v tele je odpor. Keď navnímam samu seba, väčšinou sa odpor rozpustí a dokážem pragmaticky zhodnotiť situáciu, nereagovaním, darí sa mi to stále častejšie, ale sú momenty, kedy ma to "vtiahne", neuvedomím sa a reagujem – emočne, bránim sa alebo útočím 🙁 To je pokus o manipuláciu alebo manipulácia vtedy viem, cítim, že nie je pravda, čo ten človek hovorí a viem aj to, čo tým sleduje, resp. mi do docvakne. Ak mi niekto vysvetľuje môj emocionálny stav, je to niečo úplne iné, cítim prijatie a slobodu, nie som paralyzovaná, skôr mám radosť z toho, že som konečne pochopila, čo sa deje. Vnucovanie a vysvetľovanie sú diametrálne odlišné, jedno zatvára a druhé otvára, jedno zväzuje, druhé oslobodzuje 🙂

  8. Anonymní napsal/a:

    Dobrý psycholog nepopírá emoce pacienta. Naopak mu vysvětlí, že je má přijmout jako patřičné. S pacientem by měl probrat příčiny těch emocí. Vždy ukazují na něco, co je v životě potřeba změnit – ať už okolnosti, partnera, práci….nebo svůj vlastní úhel pohledu a lpění na něčem, nerespektování svobody druhých, touhu po manipulaci, nízké sebevědomí….Je fajn, když svým nereagováním a určením hranic dostaneme do negativních emocí manipulátora – je to totiž jediné řešení – aby mu z jeho vlastního chování bylo blbě. 🙂

  9. Michal Klodner napsal/a:

    Já myslím, že to video není úplně dobré. Něco na tom je, ale je to hodně jednostranné vidění. Jako radí zůstávat ve svém "bloku" a popírat kontakt a komunikaci zase toho druhého člověka je taky manipulace, na všechny impulzy odpovídat "já to vidím jinak", "ty mě chceš ublížit a manipulovat" je taky nebezpečná technika, jak toho druhého zničit a vysát. Spousta věcí v komunikaci je dobře myšlených, redefinice emocí je běžná a důležitá věc, je to přirozený růst a vývoj osobnosti. Většina filmů je o tom, jak interpretovat – jinak – svoje emoce a nacházet jak toužit a po čem toužit. A to člověk hrozně potřebuje a je potřeba to přijmout, jinak stagnuje a začne sám být zdrojem bezvýchodné deprese pro ostatní, protože "všechno je špatně" a kdo by snad chtěl věcem dávat nějaký smysl tak je manipulátor a idiot. Z toho vznikají ty stavy kolektivní frustrace spíš, než z nějakého přepětí. Ve videu se bohužel naprosto nepodařilo sdělit, že existuje přirozená komunikace a vyjednávání touhy a smyslu a kde je ta čára, kdy je to nebezpečná manipulace a popírání člověka.

  10. Anonymní napsal/a:

    Spomínam si na jeden silný pocit viny, ktorý sa mi podarilo zvládnuť vďaka tomu, že som počas cestovania na psychoterapeutickú konferenciu získala od neho odstup.
    Pocit viny u mňa vyvolala manželova otázka, ktorú mi položil večer pred cestou "A čo budú jesť deti?". V strese z balenia a blížiaceho sa odchodu (cestovala som skoro ráno) som si ešte neuvedomila, že existuje aj iná zmysluplná reakcia než nadránom vstať a začať variť :-).
    Dnes mi je to už smiešne, ale keď som ráno o 4-ej nevyspatá varila a jedlo sa mi pripálilo, (manžel aj deti – mimochodom, 18 a 15-ročné – pokojne spali), cítila som sa ako neschopák, ktorý nič nestíha a nezvláda… a navyše vinná, lebo uprednostňuje prácu pred potrebami rodiny…
    Získať nadhľad nad situáciou mi pomohol čas cestovania, kedy som si uvedomila, že aj manžel chodí na pracovné cesty, ale nikdy ho nezaujíma, čo budú počas jeho neprítomnosti deti jesť.
    Vďaka tomuto uvedomeniu sa mi podarilo prelomiť vlastnú potrebu podobať sa obrazu dokonalej matky, ktorý mi vnútil môj manžel. Odvtedy uplynulo 16 rokov a v medzičase sa mi manžel veľakrát vyhrážal, že odo mňa odíde, ale ešte je stále tu!!! :-))).

  11. Jana Schwarzová napsal/a:

    Prožívám to samo o čem jste mluvil. Co se týče , že je to vtip, cítím v sobě vinu, pokud se s někým bavím můj rozhovor skončí u něj,mám nakonec pocit že ho pomlouvám.Pokud začnu vysvětlovat že mi určité věci nedělají dobře, tak jeho obranná slova jsou, jako, dřív ti to nevadilo, proč jsi mi to neřekla dříve ? Pokud jde do obchodu ptá se mě jestli něco nepotřebuji, dělá to proto aby mě mohl napadnout když jdu nakoupit já, tak že se ho nezeptám co chce on.Je to jeho způsob ovládání, pokud někam jdu začíná vymýšlet co bych mu mohla kde koupit, abych na něj jeho způsobem musela myslet.
    Před třemi roky jsem se vzepřela a řekla mu že mám jiného muže, osočil se na mě proč jsem mu to neřekla dříve, prej už si ve svém věku nenajde ženu. Ale docílila jsem toho že jsme se oddělili od stolu i od lože, teď se soustředím co nejvíce na svoje potřeby a plánuji co nejdřívjejší odchod od něho. Pořád ho cítím za zády a má tendenci manipulovat se mnou. Už nechci žít jeho život, ale svůj i když je mi 55 let chci od něj pryč, žel nájmy jsou vysoké tak si chci ještě našetřit nějakou financi. Nádobí a vše potřebné k živobytí mám pokoupeno během těch tří let takže už to nebude dlouho trvat, jen potlačit tu lítost a pocit viny co mi vnucuje….To že mám jiného muže jsem si na něj vymyslela….

    • Simona napsal/a:

      Dobrý den, chápu, proč jste si vymyslela lež – jinak by jste k činu neměla odvahu. Ale nedivím se ani vašemu partnerovi, že cítí zradu … je vidět, že mezi vámi vázla komunikace. To samé se stalo mně s mým bývalým mužem. Z dnešního hlediska se přimlouvám za to, abyste mu zkusila upřímně říci pravdu – že nemáte přítele, a že vše konáte z těchto a těchto konkrétních příčin. Bude to pro vás oba lepší, ať již spolu budete nebo nebudete. Také by bylo dobré začít chodit na nějaký seberozvojový kurz či na spontánní tanec … na cokoliv. Nemusíte se hned stěhovat pryč … můžete říci, že jste vyčerpaná a potřebujete si odpočinout,. Vždyť vy možná ani nevíte, zda s ním budete dál nebo s někým jiným. Prostě se nyní pouze zaměřte na sebe a činy nechte na něm. Když se vám nepodaří mluvit na něj v klidu, řekněte mu, že víte, že by jste mu to měla říkat v klidu, ale že se omlouváte, že to zatím jinak nedokážete. Tak to vidím já. Tedy je to pro pouhou inspiraci, ne manipulaci. Přeji hodně štěstí.

      • Tereza napsal/a:

        Tak takhle “manipulativni” komentář jsem dlouho nečetla. Paní se tu svěřuje, jak se odhodlána zbavit dlouhodobe kouli na noze, ze už se ji postupně daří a vy tu začnete prave s pocity viny ohledně toho, ze to je zrada na partnera a ze nemusí přece odcházet… (?!) první, co me napadlo bylo, ze takovýto komentář mohl napsat ten její partner pod rouškou internetové anonymity.

    • Simona napsal/a:

      Ještě doporučuji knihu Umělcova cesta od Julia Cameronová a kniha Ženy, které běhaly s vlky :-).

  12. Jana napsal/a:

    Dobrý den, tohle jsou úžasné stránky. Skvělá práce. Myslím, že Češi jsou ohromní experti ve vzbuzování viny a manipulaci. Vlastně je to tristní, ale setkávám se s tím na každém kroku. Již v dětství blbé kecy rodičů, moje špatné pocity a snaha nějak je odpálkovat, spíše neúspěšně a z toho ještě větší pocity nicotnosti. Přitom ale jsem byla úplně zmatená a přestala důvěřovat svým pocitům a začala se cítit jako neschopná. Pak nějaký zlom a rozvoj. A v dospělosti je to pravý opak. Jen co začuju náznak takové manipulace, okamžitě reaguji, asertivně nebo jinak, podle toho, co mne zrovna spontánně napadne, tak, že ten člověk zírá a pak už si nic nedovolí. Ale nedovolí si pak ani se mi přibližovat. Co tedy s tím? Možná jen tak odpadnou nevhodní lidé z mého okolí, což je pro mne prospěšné-jenže v Česku je to většina obyvatelstva.

    • Michaela napsal/a:

      Krásně napsáno, mám to úplně stejně 🙂 Čeští muži stále jedou v komančském módu a je to směšné. Role ego já king soused idiot špatná doba a pod tím obrovský pocit méněcennosti a strach. Ženy nejsou ženami, ale Mc Givery – svou energií obsáhnou vše, domácnost, děti, celý “vztah”. A v tom narcis dál krásně kvete. Bude to ještě nějaký ten pátek trvat…..

  13. Ivana napsal/a:

    … pri tomto mi prišla na um veta “on ti niečo zrkadlí”. Vtedy mávam pocit, že niekto obracia naruby moje pocitové vnímanie situácie.
    Príklad: niekto píše pomerne múdro, ale s veľkými chybami v gramatike; upozorním ho taktne a láskavo, že keď je niečo určené pre veľa ľudí, oplatilo by sa doladiť aj formu, nech má text úroveň, ktorú si zaslúži… a dostanem odpoveď “mala by si sa zamyslieť, čo sa ti týmto zrkadlí; hľadáš na niekom chyby; chceš mať veci perfektne” – a už je to tu: vo mne všetko volá “Nie, chlape, len milujem slovenčinu, je dobré písať pekne čisto, s úctou a láskou k rodnému jazyku!” … ale už som odkázaná k sebaanalýze a moje pocity spochybnil človek, ktorý nevyjde z domu neučesaný s omrvinkami na svetri, ale na blog zavesí hrúbky… 🙂

  14. Karolína napsal/a:

    Manipulace jsem zažila a zažívám každý den a bohužel je používám zřejmě také. Je to naučené z rodiny a bohužel i ze školy. Když jde o firmu, pak se těžko obhájí vlastní komfortní zóna, pokud ostatní lidé ve firmě přijali tyto metody a vy jste třeba jediní, komu to vadí. Jak s tím pak nakládat, aby jste nepřišli o práci, kterou máte rádi a ještě ke všemu jde o specifický obor, kde není kam odejít? To asi zažívá spousta lidí. Jak se tedy k tomu postavit a nezbláznit se?

    • jacci napsal/a:

      No já si myslím,že když člověk začne mluvit, jak to jednání na něj působí, tak,že spousty lidí si uvědomí,že také cítí něco podobného,jsou přesně takovými oběťmi,jako vy a mají ty stejné pocity jen si netroufnou.Ono je to hodně o kolektivu o komunikace. Já měla báječný kolektiv,kdy jsme si tyhle věci dokázali potvrdit komunikovat o nich, ale přesto jsme všichni plnili to, co se po nás požadovalo.Letos jsem odešla pryč po 11 letech už se nedalo i když partu jsme měli výbornou, ale bohužel začalo jít o moc a ovládání lidí, tak viditelným způsobem, že šlo o zdraví.Ale hlavně jsem si uvědomila, že mám respekt sama před sebou a že si sebe vážím a tom manipulátoři nemají rádi.Já tu práci měla taky ráda a moc.

  15. Sněhurka napsal/a:

    Chtěla bych podpořit všechny, kteří se cítí jako oběti. Nemusí to tak být, aspoň ne věčně. Stojí to práci a je to práce na zbytek života. Být oběť je někdy totiž mnohem pohodlnější, než se k problému postavit čelem. Ale stojí to za to.

  16. jacci napsal/a:

    Já, sem zažila manipulaci ve svém rodině,když jsem se někdy ve čtyřiceti začala ptát a pídit se po pravdě,uvědomila jsem si spousty věcí,kterým se dá těžko uvěřit,tehdy jsem se přejmenovala cítila jsem, že musím něco udělat, abych se odtrhla od vlivu mé matky. Když jsem šla z papírem, a četla, že jsem někdo jiný,bylo to zvláštní, tak zvláštní,že na to nikdy nezapomenu.Najednou jsem mohla mít své vlastní pocity,ale co jsem zjistila,bylo,že jsem velmi jemný citlivý člověk. Ale bohužel ten otisk si člověk přináší do života,setkává se z takovým vzorem z takovými lidmi, který se podobají těm vzorům chování v rodině, takže se setkávám dost často a dost často mi unikají mé vlastní emoce.Myslím se však, že manipulace tu byla a bude, člověk by se měl spíš soustředit na sebe, aby se naučil více uvědomovat sám sebe, aby v těchto okamžicích měl sebereflexi a včas poznal,že se něco děje na co reagovat a udělat si jednoznačnou hranici .Někdy to trvá dlouho, něž poznáte, že s vámi někdo manipuluje většinou je to tehdy,kdy si řeknete dost a nebo to protějšek přestane bavit a odchází

  17. jacci napsal/a:

    A ještě jeden postřeh, někdy si říkám,že to tu je,jak na jiné planetě.Jedna skupina se učí jak manipuloval, aby prodala svou službu, výrobek jsou různé semináře na přesvědčovací techniky,manažéři se učí,jak ovládnout lidi a ta druhá skupina se učí, jak rozpoznat manipulaci a jak jí čelit. Neměli by jsme se začít všichni učit,jak poctivě jednat učit se respektu jeden k druhému, naučit si vážit práce jiných lidí? Začali jsme upřednostňovat individualismus a konec konců i prosazovat a zapomněli jsme na, to že bez druhých těžko poznáme, že třeba krásně maluji.Přestali jsme žít jeden pro druhého a přestali jsme důvěřovat a to je hodně velký průšvih. Bohužel je to trend,který udává systém, ale v tom systému jsou zase jen lidi

  18. Anonym napsal/a:

    no nazdar, asi mi začíná docházet, co a jak se stalo – jak se mnou mamka odmala vlastně manipuluje, a proč nejsem schopná s tím nic udělat – vždyť já ty “vnucované” pocity a emoce vlastně beru jako úplně normální … a stále vůči mamce hledám vinu u sebe a snažím se ji neublížit … jak z toho ven? když vím že ona to nedělá záměrně, ale jen proto, že je sama nevyzrálá? když vlastně nevidím, kde všude jsem spoutaná, protože ty pouta vznikly v dětství a od nejbližšího člověka a tak je beru jako “normální stav” a ani mě nenapadne, že problém je tam, kde mě ani nenapadne se podívat … máte někdo radu? Děkuji 🙂

    • Anonym napsal/a:

      Musela jsem s celou svou rodinou prerusit styky. U me to bylo primo jasne tyrani plus to o cem mluvite. Mama zila v my hlave kamkoliv jsem sla. Porad jsem slysela jeji hlas. Preruseni styku pomohlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.