Jemnocit a definice manipulace

Příroda nás vybavila schopností rozeznávat nefyzicky agresivní jednání. Přirozeně nám takové jednání není příjemné, nicméně některým z nás se v životě stane to, že ztratí schopnost tyto situace rozpoznávat a správně intepretovat. Dnešní video je o tomto fenoménu.

Pojďme si rozvinout myšlenku – zalití duhou, narcistické konstrukty. Ono se to totiž týká nejen osobních vztahů, ale i těch firemních. (O čemž jsme dnes mluvili).

To, co řeším ve firmách je, že tam přijdu, dělám tam workshop nebo něco vykládám. Jednotlivcům s něčím pomáhám, pracuji tam s manažerama a oni tam mají někde takový ten plakát s nějakou vizí, jak dělají firemní kulturu, jsou tam vyjmenované vlastnosti, adjektiva (jsme skvělí, úžasní, fantastičtí apod.) A protože to tady máme napsaný, tak takoví jsme.

A přitom, když se pak bavíte s těmi lidmi a řešíte jejich skutečné vztahy. Říkají: „to je strašný tady, to se nedá vydržet, tady jsou psychopati všude, to mi nedává smysl, vůbec nevím, proč to mám dělat. To v důsledku znamená obrovské frustrace, které jsou většinou neřešitelné a ještě málo zaplacené.

Já tam pak třeba přijdu a zeptám se těch lidí: „No a koho z Vás tady v poslední době napadlo, že se na to může ***?“ a ruce jdou nahoru.“ To je tedy jakési základní kvalifikační kritérium pro práci se mnou. Tzn. začneme tedy rozkrývat to, jak to tam ve skutečnosti vypadá a ne, že je nutí předstírat jak jsou úžasní a skvělí.

A to bývá stejné i v těch osobních vztazích. Tady se tedy dostáváme k tomu, kde vzniká manipulace, kde se rozbíjí důvěra ve vlastní emoce, což je varovný signál, který by mi někdy mohl říct, že se přibližuji k něčemu, co není v pořádku.

„Jak tedy zlepšit ten jemnocit, abych to zavnímal včas?“

Nejdřív si řekneme jak vzniká zničení toho jemnocitu, jak se ničí..

Později se dostaneme k definici toho, co je to manipulace a uvidíte, že to je ten mechanismus, kterým se ničí jemnocit.

Používám jednoduchý numerický model, který ukazuji na prstech.

Řekněme si, že prsty na levé ruce jsou naše vědomí, naše racionalita, to, co se nám „honí v hlavě“.

Prsty na pravé ruce jsou emoce, nevědomí… věci, které nemáme úplně pod kontrolou, ale tušíme, že na nás mají nějaký vliv, na to jak fungujeme.

A právě v okamžiku, kdy mám obě ruce propojené, zapasované do sebe, tzn. když něco cítím, tak hned vím, co cítím a dokážu na to nějakým způsobem reagovat a věřím tomu, co cítím, tak to spolu hezky interaguje: „něco je mi nepříjemné, tak hned na levé ruce najdu řešení jak se toho zbavit nebo dosáhnout něčeho příjemného, přičemž mi emoce hned řeknou, že je to v pořádku“.

Bohužel spousta lidí za mnou chodí ve stavu, že mají „ruce“ odpojené. Pravou ruku (emoce) tahají jaksi za sebou a vůbec nevědí, že to tam mají a navíc se u nich často dějí i jakési emoční bouře. Tzn. neuvěřitelné věci, o kterých kdyby ti lidé zjistili, že se tam odehrávají, tak by se z toho možná i zbláznili.

Nicméně v okamžiku, kdy já ztratím tu schopnost vnímat, co mi je a co mi není příjemné, mám jakousi náhražku.

Příklad jedné klientky:

Paní se mnou konzultovala komunikaci s bývalým nápadníkem a on ji na dobrou noc napsal: „a nezlob“.

Hned cítíte, že je zatím skrytá vina a je to nepříjemné. „Proč mi to vlastně píše?“ Je tam spousta implicitního obsahu. „Z čeho mě to vlastně zkouší obvinit?“.

Je to naprosto mimo kontext. Takové ňuňí, ťutí a nezlob!

Druhá strana dialogu: „Ano, přesně toto jsem také zažila a když jsem následně byla konfrontována a začala jsem s tím „co to jako mělo být?“,  tak mi bylo řečeno „vždyť to byla sranda“.

A to je úplně typická úniková strategie. Protože psychopat vyvolá vinu tím „a nezlob“, vy řeknete „co to meleš?“ a on: „vždyť to byla sranda“. Tzn. vyvolá vinu, vy se začnete bránit a on zase začne vyvolávat vinu ještě za to, že se bráníte, že jste vlastně vy pitomí, že nechápete ten vtip.

Druhá strana: „Ano, přesně tak jsem se pak cítila.. že jsem nepochopila ten humor..“

To už jsou pak takové pokročilejší způsoby analýzy situací, ale vidíte, že je tam ta práce s vinou, která vás má ve výsledku paralizovat.

Když se na to budeme dívat z pohledu fyzické a nefyzické agresivity a převedli to do podoby fyzické agresivity, tak ten člověk vám už nasadil pouta, dal vám ruce za záda, nemůžete se moc hýbat a říkáte si „hmm, to je velká legrace, ne? To je dobrej fór“.

Vrátíme se k tématu jak tedy vzniká to nebo co tam chybí, že ten člověk nerozpozná včas ty dílčí varovné signály, které tam jsou. Právě takové narážky typu „nezlob“, „dělám si legraci“, „ty nerozumíš srandě“.

To je právě o tom, že v okamžiku, kdy takovouhle argumentaci přijmete. Kdy se cítíte „počkej, to je divný, to je mi nepříjemné, to já nechci“ a on řekne „ale to je fór“ a vy si hned myslíte „jé vlastně, vždyť ta moje emoce byla špatná, já se mám radovat“.

Tak každá taková transakce, kterou s tím člověkem uděláte, způsobí to, že se vám po částech budou oddělovat vaše spojené ruce, tzn. emoce a vaše vědomí. A tím pádem přestáváte důvěřovat svým vlastním emocím.

Jenomže co je základní funkce těch emocí? Základní funkce těch emocí je to, že mi říkají, co mi je příjemné a co mi je nepříjemné. A v tom okamžiku, kdy jim přestávám takhle důvěřovat, kdy je začínám reinterpretovat, kdy na nepříjemnou emoci “to mě bolelo, to bylo nepříjemný” řeknu: “aha to byl vtip, to mi vlastně má být příjemné”,tak co z toho vznikne?

Tam mě to prostě v tom mozku popřepojovává tak, že těm emocím nevěřím, jenom je relativizuji, že ty jednoduchá řešení, které mi ty emoce nabízejí  – fajn/nefajn, chci/nechci, příjemný/nepříjemný, bojím se/nebojím se – tak u nich vlastně nevím, co to je, co mi ty emoce říkají?

To je zase další standardní symptom těch lidí, že přijdou a člověk se jich ptá na jednoduchou věc: ”Je Vám toto příjemné?”? a oni odpoví: ”Když já vlastně nevím, jestli by to nemělo být takhle a jestli, když se na to podívám z tohohleto pohledu, tak vlastně by to mohlo být takhle a zezadu to bude vypadat taky úplně jinak”. A jedou a vůbec netuší, nejsou schopní se rozhodovat, protože tam nemají žádné pevné body, o které by se opřeli. Já se do tohohletoho nechci úplně pouštět, ale na tomhle se dá namodelovat rozvoj depresivního prožívaní toho člověka.

Takže tady jsme si ukázali jednoduchou transakci, na které si můžeme říct, co je vlastně ta manipulace z mého pohledu. když se podíváte na internet, tak tam najdete spoustu různých definic, těžkopádných, složitých, nepoužitelných a já vám prozradím tu definici manipulace, se kterou pracuji, ona je trošku vytržená z kontextu, protože většinou k tomu buduju trochu složitější aparát v rámci seminářů Bezpečné viny.

Uděláme si teď zkratku, aby jste alespoň měli nějaký základní nástroj, na základě kterého se rozhodnete: ”To se mi děje a je to ono, je a není to ta manipulace”.

Už jsem řekl u těch frází “nezlob” a “já si dělám legraci”, že manipulace je reinterpretace emocí – jakmile mi někdo nutí, nterpretovat moje vlastní emoce jinak, než bych to na první dobrou ucítil, tak je to manipulace. tečka. A teď se můžeme bavit, kde všude se to uplatňuje, kde se to projevuje, ale každá takováhle situace, každá takováhle transakce, mi utrhne emoce od vědomí. Ty mi říkáš: ” ciť se dobře”, ale já se přitom cítím špatně. Toto právě je úplně typické v těch firmách, že ti vysoce postavení manageři používají jako to nejlepší co je. dají lidem nějaký úkol a říkají jim:”Vystup ze své komfortní zóny”. To je prostě brutální fráze. S čím ten člověk odejde: Prostě za mnou ten člověk příšel, bylo to HR oddělení nějaké firmy:” Co já mám tomu svýmu šéfovi říct?”. A já se ho ptám:”A v jaké Vy jste komfortní zóně?”. Když mi tady celou dobu vyprávíte jak jste přetížení, nemáte kapacity a vy přijmete jako fakt, že jste v komfortní zóně? Vy si necháte přejmenovat peklo za nebe? Přitom je to stejná transformace, jako když napíšete na koncentrační tábor “Arbeit macht frei”, to je stejný myšlenkový postup. Je to výstup z nekomfortní zóny do ještě nekomfortnější. Prostě oni Vás obviňují z toho, že se chcete bránit svému přetížení.

Já to shrnu manipulace=reinterpretace emocí, úplně nezáleží na tom, kdo to dělá, já to můžu dělat i sám sobě. A třeba tím, že za chvilku budou ty Vánoce, tam se ta reintepretace emocí dělá fakt hodně. Když si vezmeme, že celý rok žijete v tom stresu, v tom vztahu a teď to přijde  a teď to celý musíte proměnit za něco krásnýho úžasnýho, kupujeme si dárečky a jsme úplně nejvíc happy na světě. takže když třeba na ty Vánoce zkusíte aplikovat tuhletu definici, jestli vám to sedí nebo nesedí. A jsou další příklady, na kterých se to dá demonstrovat.