Proč!?

Píseň Annie Lennox Why je časovou osou, která naznačuje typický průběh probuzení se do reality ve vztahu s osobou, která vás patologicky zatěžuje a kdy ani oběť často dlouho neví, co se vlastně okolo ní děje.

Dneska jsem si vybral jako materiál, se kterým bych chtěl pracovat písničku „Why“ od Annie Lennox, česky „Proč“.

Mám tady u sebe anglický text, který budu postupně překládat a k tomu přidat nějakou svoji interpretaci toho, co si myslím, že se za těmi slovy skrývá. Doufám, že u Vás probudím zájem o tu písničku, protože si myslím, že v ní je všechno, že je to vlastně velmi kvalitní poezie, která s sebou nese to sdělení, co prožívá člověk v okamžiku, kdy se začíná zbavovat přítěže někoho, kdo ho ,řekněme, dost zatěžuje a zároveň se mi na té písničce hodně líbí to, že tam je i zachycený děj, tzn. ta klíčová stádia osvobozování se, oprošťování se od vztahu nebo podmínek, které nás ničí nebo zatěžují.

Ta písnička, když si ji pustíte, začíná tím dlouhý „Whyyy“, tedy „Proč“. To je už samo o sobě fascinující. Ztvárnit ten pocit těch lidí, kteří jsou v tomhle stavu, kdy začnou zjišťovat, že už je něco v nepořádku, že to nefunguje, že hrozně trpí, že v tom nechtějí být.. tak se pořád dokola ptají proč, proč se to děje mně, proč já.. teď se to snaží pochopit, vysvětlit, uchopit, přežít a furt běží ty myšlenky, které nejdou zastavit. Je to tam ve dne, v noci, pořád.. nemůžou se soustředit, nemůžou se soustředit na svoje děti, nemůžou spát. Prostě je to postupně pohlcuje.

A tohle nabírá spousty podob a tady to Annie ztvárnila v tom dlouhým Whyyyy, o kterým tak jako občas intonuje nahoru a dolu. A v tom to je. Tu emoci z toho cítíte, to zoufalství, ten náboj, se kterým se ale nedá nic dělat.. chci něco dělat, ale nevím, proč se to děje, takže s tím nemůžu nic udělat.

Tak dál text pokračuje „How many times do I have to try to tell you”. Jo, už tahleta věta „kolikrát se musím pokoušet o to, ti (v angličtině je to říct, ale v češtině bych řekl, že lepší výraz je „kolikrát se ti ještě musím pokoušet vysvětlovat?“). Tzn. to vysvětlování, ten fenomén, který se opakuje dnes a denně. Tedy to vysvětlování, které nikam nevede a ta druhá strana to nechce pochopit. Tady to je zase „kolikrát se ještě musím pokoušet ti to vysvětlovat“ a vysvětlovat ti co? Je tam „That I’m sorry for the things I’ve done“, že je mi líto všech těch věcí, které jsem udělala, nebo že se dokonce omlouvám. To “sorry” buďto, že je mi líto nebo že se omlouvám za to, co jsem všechno udělala. Zase to zoufalství toho „já už jsem tady pod tou tíhou toho, těch obvinění a toho vyvolávání viny, všeho a já se furt omlouvám a ono to prostě nemá žádnej efekt, ono to nekončí, furt… zase to generuje to „proč, proč“, kolikrát se ti mám omlouvat, proč to nemůžu furt vysvětlit, atd.“

A pak tam je: „But when I start to try to tell you“. “Ale když už se zase pokusím ti to začít vysvětlovat „That’s when you have to tell me“, tak potom mi zase musíš říct: „Hey…this kind of trouble’s only just begun“ a to je přesně ten problém, ty tímhle zase roztáčíš ty problémy, ty za to můžeš sama. Takže, když já se ti to zase snažím vysvětlovat, tak jsem obviněná z toho, že zase dělám problém.” (V češtině se tomu tak říká, že). Takže ta vina se mi vrací, takže cokoli udělám je zdrojem mojí viny, které se nemůžu zbavit, je nesnesitelná, vede k neuvěřitelným stavům.

Pak tam je: „I tell myself too many times, Why don’t you ever learn to keep your big mouth shut“. “A tak si sama říkám: už tolikrát jsem si říkala, sakra, proč se ještě nenaučíš tu svojí velkou pusu mít zavřenou, proč jako nemlčím? Proč prostě, když vím, že všechno roztáčí to vyvolávání viny a to utrpení, ale vlastně mě napadá, že bych ji měla mít zavřenou, ale tím se zase vlastně nezbavím toho utrpení, takže to je prostě začarovaný kruh.”

A pak to pokračuje: „That’s why it hurts so bad to hear the words that keep on falling from your mouth“. “To je, proč to tolik bolí slyšet potom ty slova, který padaj z tvojí pusy.” Někdo to v nějakým komentáři pod dřívějším příspěvkem a videem pojmenoval jako „duševně se vyzvracet“, a to je to „falling from your mouth“. Tam někdo pro to našel metaforu. Kdybych použil tenhle výraz, tak bych to přeložil jako „proto to tolik bolí, pořád poslouchat ty výrazy, který padaj z tvojí pusy (huby), to duševní zvracení… řekni proč, proč. A už se to tam zase táhne, to „Whyyyy, whyy, why“. Dlouhý, zoufalý why.. to stejné, co jsme říkali už na začátku.

A pak text pokračuje: „I may be mad“. “Asi jsem šílená nebo můžu být šílená z toho všeho, vlastně jak se toho mám zbavit.” Dalo by se to možná přeložit i jako „asi z toho zešílím, tohle jako vůbec nedává smysl, je to situace, v který jsem jako v pasti, je to patová situace, kdy ať udělám cokoli, tak je to prostě špatně, tak jsem možná já šílená jo?” Tady je krásně zachycené to, co jednak lidi mi říkají, když se ozvou a udělají si test, co třeba vyplňují v tom dotazníku/testu, že je ta největší hodnota, kterou jim to celé dává. A to je to, co díky tomu zjistí „jé já nejsem šílenej, to se děje i jiným lidem a má to nějakou kostru a vlastně se to dá nějak pojmenovat a nejsem šílenej“. Takže z toho, že si přestanu myslet, že jsem šílenej, nemusím zešílet nakonec. Můžu s tím něco dělat. Dá z toho vystoupit, z toho čarovaného kruhu. Můžu se zbavit té viny. Nemusím nést to břímě toho člověka, který to na mě navaluje, atp.

A tam to pokračuje: „I may be blind“. “Možná jsem slepá, možná nevidím to, co bych měla vidět.” To je taky krásný verš, protože k tomu se dostaneme potom ještě ke konci toho textu, kdy jako se ty oči otevírají a začínají to vidět. „I may be viciously unkind“. “Možná jsem zuřivě krutá, nepřátelská..”

Vlastně všechny tyhle tři verše nebo rýmy nebo co to je, znamenají zase „já se obviňuju, to se mnou je něco špatně, ne s tebou“. V tom je zase cítit to, že tady někdo toho člověka chrání, i když je to agresor, dělá mi něco špatného, vyvolává ve mně tyhlety šílený stavy… tak já ještě pořád přistupuji na tu hru, že se obviňuji za to, že to je moje vina. Ale…

„But I can still read what you’re thinking. And I’ve heard it said too many times that you’d be better off. Besides… “ “Ale přesto, já pořád cítím.. já pořád dokážu vidět ty tvoje myšlenky, protože jsem je slyšela už tolikrát, že by ti bylo líp beze mě, v podstatě. Nebo někde jinde.”

Což je zase úplně typický! Učebnicový příklad, nejčastější mechanismus vyvolávání strachu v těch partnerech a obětech. „Já odejdu.“ „Já tady nebudu.“ „Já tady s tebou nemusím bejt.“ Sice je to parazit, který bez Vás nebude existovat, ale bude vás vydírat tím, že prostě odejde. Ale nikdy neodejde! Nikdy se to nestane.. Z takové mojí statistiky, z 95% případů to nikdy sami od sebe neukončí, neodejdou. Proč by parazit opouštěl hostitele..

A ona se ho zase ptá: „Why can’t you see this boat is sinking. (This boat is sinking, this boat is sinking…)”. Cožpak nevidíš, že se ta loď potápí? …ta loď toho vztahu, možná i toho života. Protože už je to nesnesitelný, tak tam může dojít i k ohrožování života.

„Let’s go down to the water’s edge“. Tak pojďme aspoň na břeh. Tam, aspoň s pevnou půdou pod nohama, se můžeme podívat, co se to vlastně děje, jak jsme se sem dostali. Jestli se to dá přežít. Nebo jestli se můžeme třeba rozejít? Nebo jít dál po tom břehu? Nějakým bezpečnějším způsobem?

„And we can cast away those doubts“. Jako, že “můžeme vyřešit ty pochybnosti.” A tady za tím vidím dva druhy pochybností. Buďto ta pochybnost o tom, jestli zůstat nebo nezůstat, tzn. pochybnosti pro a proti. Jestli to jsou skutečné pro nebo skutečné proti. Co za tím vlastně je? Proč se toho nemůžu vzdát a zároveň mě to ničí. A zároveň pochybnosti zase generují ty „Whyy“. Za tím můžeme zase číst to, že se chci zbavit těch kompulzivních myšlenek, nezastavitelných, nevyřešitelných… „proč, proč, proč, proč“.

A pak říká: „Some things are better left unsaid“. Ale některé věci je asi lepší vůbec neříkat. Takže tady je náznak toho: „tyjo, tak já už to snad radši nebudu ani říkat“. Toto možná opět souvisí s tou větou: „to keep your big mouth shut“. „Proč radši nedržím hubu?!“

A na to hned navazuje: „But they still turn me inside out.“. To znamená: „ty věci, které neříkám, protože si to zakazuju, protože to nikam nevede, protože to vyvolává jenom útoky, agresi a další prohloubení toho utrpení a ono mě to obrací naruby, jde to ven, já tomu prostě nemůžu zabránit, to jsou prostě moje emoce, které mi jsou nepříjemné. Já mám nějakej pud sebezáchovy, kterej mě nutí něco dělat.”

„Turning inside out turning inside out“. Hhhhh, já prostě nevím, co s tím, jde to ven, už se asi zblázním. Prostě musím oslepnout. „I may be blind“.

Tam mě ještě k tomuhle napadá: „někdy je lepší některé věci neříkat“ a „I may be blind“.. to znamená „Já bych asi radši možná oslepla, abych to neviděla.. to, co vlastně i chci říkat, to by taky mohlo vyřešit, ale nejde to, ono to jde ven, já se prostě potřebuju nějak bránit, já potřebuju přežít, já se s tím potřebuju nějak vyrovnat. Když mi prostě pořád někdo ubližuje, je vůči mně agresivní.. psychicky, emočně, nemusí to být ani fyzicky a je to prostě nesnesitelné. Já to potřebuju řešit, ale nemám proč, protože jakýkoli pokus o obranu vyvolává ještě větší útok.“

Pak to pokračuje: „This is the book I never read“. V téhle písničce už jsou potom hodně vygenerované ty emoce. Jsou to jakási zoufalá volání.. tady už vlastně začíná to zjišťování, co se to vlastně děje. Do teďka to byl popis toho zoufalství a teď tady začíná vystupovat z toho začarovaného kruhu, bych si troufal říct. Protože tady říká: „This is the book I never read“. „To je ta kniha, kterou jsem nikdy nečetla.“ Ale já bych to spíš přeložil jako: „Tohle je ten příběh, kterej jsem nechtěla, tohle jsem si nevysnila, tohle není ta pohádka o tom princi a já jsem ta princezna, ale tohle je peklo, tohle je utrpení, tohle je prostě úplně něco jiného. Je to otroctví, šílenství.” Takže ta kniha tady si myslím, že znamená ten příběh toho vztahu. „O kterým jsem prostě vůbec nevěděla, že vůbec něco takového může být. Jak je to možný, když jsem o tom nikde nic nečetla, jaktože se to musím dozvědět až na vlastní kůži?!“

„These are the words I never said“. „Tohle jsou slova, který jsem nikdy neřekla.“ To je taková metafora toho obviňování z toho „Ty seš taková a maková. Ty jsi říkala tohleto a támhleto“. Tak tady je taková ta obhajoba: „to jsem já nikdy neřekla, prostě. Já se sice snažím furt něco vysvětlovat, ale ty mi furt do té pusy vkládáš věci, které jsem nikdy neřekla, nemyslela..“. Nemusí to být slova, prostě stačí „Obviňuješ mě z věcí, které se mnou nemají nic společného.“

„This is the path I’ll never tread“. „Tohle je ta cesta, kterou já se nikdy nevydám.“ Tady už je nějaké to odhodlání. „Prostě tudy já nikdy nepůjdu. To prostě nejde, tady to nikam nevede.“

„These are the dreams I’ll dream instead“. Tohle je hodně zajímavý verš. „Tohle jsou ty sny, které budu snít místo toho.. “Čeho? Možná místo toho utrpení, možná je to ještě takový krok zpátky. Protože tohle by se mohlo dát interpretovat jako nějaká disociace, jako nějaký únik do fantazijního světa. Protože ta realita je prostě nesnesitelná.. tak já si asi jako radši vysním tu svojí realitu ideální, nadějnou a budu tam do toho vkládat ty naděje, že by se to mohlo ještě zlepšit, že by to mohlo být ještě dobrý. Taky to souvisí s tou knihou, kterou jsem nikdy nečetla, protože já si v tom snu můžu snít, můžu tam mít ten svůj ideální příběh, o tom, že furt je to ten princ na bílým koni, ale ta cena kterou za to platím, je tady na začátku nebo o kus dřív, takové to jak tam volá „možná jsem šílená, možná jsem slepá, možná jsem zuřivá.” To je ta cena, kterou platím za ten život v tom snovým světě, je to vlastně šílenství, se postupně jako odtrnout od té reality úplně a ono to vlastně vůbec nebude korespondovat – ten můj fantazijní svět s tou realitou. A já se prostě vůči té realitě budu chovat zuřivě, prostě takhle to vždycky dopadá.. to je ta cena, kterou platím za život ve fantazijním světě.“

Pak je tady: „This is the joy that’s seldom spread“. „To je ta radost, která se tady ale jen velmi zřídka objeví. Ve mně nebo mezi náma.“ Takové to, že to vždycky chviličku funguje, ale pak přijde to seknutí toho králíka za ty uši a zase jde o život.

No a teď už přichází katarze, to vyvrcholení toho lamentování v podstatě.. „These are the tears… the tears we shed.“ „To jsou ty slzy, já tady prostě najednou pláču. Nejdřív se ptám proč, proč, proč a najednou letí ven ty emoce.“ Konečně ale alespoň nějaká úleva. A taky kontakt s realitou! Protože tady se dostává do kontaktu s realitou, předtím furt přemýšlí, vymýšlí.. tady to krásně v té písničce graduje, to zvolání „A tohle jsou ty slzy a teď můžou ven.“ „The tears we shed.“ „Ty slzy, které proléváme.“ A je tady zajímavé, že je tu „we“, takže spolu vlastně proléváme. Už to není já a ty, ale je to vlastně my.

A pak tady je: „This is the fear. This is the dread“. „Tohle je strach, já se vlastně bojím. A čeho? Toho, co ty ve mně vyvoláváš. Všeho toho vydírání, tím odchodem.“ „This is the dread.“ „To je ta hrůza. Děsivý, příšerný, hrůzostrašný.“ Nejdřív je to strach a pak najednou zjišťuje, že je to ta hrůza. Vlatně tohle? Celou dobu žije ve strachu. To zjišťuje v okamžiku, kdy si „sahala“ na ty emoce. Si dovolila… přestala vysvětlovat, ale vlastně si sáhla na emoce, tak vidí, že je to jenom strach a hrůzostrašná hrůza.

A pak tady to pokračuje: „These are the contents of my head“. „Tyjo, tohle je vlastně to, co je v té mé hlavě! Já už se neptám proč, ale já tam mám vlastně děsnou hrůzu, strach. To je to, proč. To není nějaká intelektuální, racionální odpověď na tu otázku, proč se mi to děje.“

„And these are the years that we have spent.“ „A tohle jsou ty roky, který jsme strávili, spolu. Tady v tom strachu, v té hrůze. Tohleto se mi tam vlastně honí v té hlavě. Kvůli tomu, že jsem byla v tom svém fantazijním světě, tak jsem to neviděla a teď to zjišťuju, co vlastně to celé bylo, jenom strach a hrůza, děs. Ani jsem nemohla plakat, ani jsem si nemohla sáhnout na ty emoce, abych v tom vůbec mohla nějak fungovat.“ Prostě v tom je ta disociace.

„And this is what they represent“. „A to je to, co to přesně znamemá. To, co to představuje, tu hrůzu..“

A pak tady je to finální zjištění: „And this is how I feel.“ „Takhle já se cítím.“ Takže nejdřív proč, proč, proč a pak najednou blee, to je jedno, prostě já se takhle cítím. To je na tom to špatné. Já se necítím dobře. Nechci v tom být.

A pak naprosto fenomenální, finální gradace, kde se ptá: „Do you know how I feel?“ „Víš ty vůbec jak já se cítím?!“ „Víš to? Zajímá tě to?“ Předtím se pořád ptala a teď vlastně zjišťuje, jestli ho to zajímá. „Protože já si nemyslím, že ty víš, jak já se cítím.“ „cause I don’t think you know how I feel.“ „Já prostě zjišťuju, že ty to možná vlastně ani nevíš, tak o čem jsme se celou tu dobu bavili?!“

A pak je tady vlastně jen potvrzení toho: „I don’t think you know what I feel“ a ještě zopakování. „Já si vlastně nemyslím, že ty to víš, jak já se cítím.“ V tom by mohl být celej ten zakopanej pes, že jo.

No a pak tohleto celé končí, tenhle text, jenom konstatováním toho, co je tam vlastně jediné reálné, skutečné. „You don´t know how I feel.“ Tady se dostala do té reality. Přes ty emoci si najednou uvědomila, že se nějak cítí, jak se cítí, že to celou dobu nevěděla a teď najednou zjistila, že „ty to vůbec nevíš, proto se tak ke mně chováš“.

Když to ještě dotáhnu dál, tak je to: „ty prostě nemáš žádnou empatii“. Tady nepřímo říká: „ty seš sociopat“.

No a to je ta cesta do té reality.

Já jsem pak, když jsem si to přečetl a koukal jsem na to, tak jsem si říkal: tady by to mohlo ještě pokračovat a typicky to tak pokračuje.. nebo z mé zkušenosti je tam pak to zjištění (u těch lidí, kteří jsou pak schopni nějaké sebereflexe toho, jak se do té situaci dostali a už se z ní začnou dostávat), že je důležité je pak přivést na to zabývání se tím, jestli vůbec je samotný zajímalo, jak se cítí. Jestli ona sama se zajímala o to, jak se cítí. A pak mi došlo, že asi ty poslední čtyři řádky toho textu (hlavně ten poslední „you don´t know how I feel“) se dají interpretovat přesně jako tohleto, ona se totiž může ptát i sama sebe, protože tam víme, že ona v okamžiku, kdy si vyčítá to, že by měla občas mlčet, místo toho, aby se bránila a tím si způsobovala ty útoky na sebe, tak tam mluví ve třetí osobě, sama k sobě jakoby. A na konci ty verše mohou být také interpretovány jako, že jsou ve třetí osobě, že ona sama sobě říká: „you don´t know how I feel“. „Já sama sobě říkám, ty nevíš jak já se cítím. Tebe to nezajímá. Ty jsi prostě byla oddělená od těch emocí, v tom fantazijním světě, kde sis myslela, že je to ten princ na bílým koni.“

Ten text se mi líbí v tom, že je tady naznačený celý ten proces toho zjištění a vysvobození, toho uvědomění si těch emocí a toho, čím vším si ty lidi, se kterými se setkám, projdou. Přijdou za mnou v různé fázi, vlastně tohohle textu. A pak to pokračuje dál.

A ještě bych Vám to uvedl do kontextu, tahle písnička byl první singl Annie Lennox po tom, co se odpojila od Eurythmics a právě ten, kdo je ten, komu se to snažila všechno vysvětlovat a tak, tak byl ten její parťák v tý kapele a tohleto je taková její zpověď, možná, nebo snaha se vyrovnat s tím rozchodem, s tím ukončením toho vztahu. Někde jsem našel nějaký rozhovor nebo text, kde Annie Lennox říkala, že tu písničku napsala během 10 minut. Což je naprosto fenomenální. Samozřejmě by to ale nenapsala, kdyby se na to roky nepřipravovala. Pak prostě můžete spontánně stvořit takovou úžasnou věc, ale jsou předtím roky přípravy, bez toho to prostě nejde. Je v tom ten prožitek. Ona vlastně převedla jen tu kostru toho příběhu do té písničky. Trochu to zlehčuji. Je to úžasný kus. Jenom prostě důkaz toho, že to bylo skutečně prožité.

Pak, co je ještě zajímavé. Napsala to v roce 1992, kdy jí bylo 38 a to je shodou okolností i můj věk. Tak proto si tak hezky rozumíme. (smích).

Co ještě bych Vám k tomu řekl.. můžete se podívat na ten klip, ten interpretovat nebudu. Já jsem se zaměřil na ten slovní obsah. A můžete si tam najít další symboliku, co v tom klipu znamená třeba to zrcadlo, to je taky důležitá metafora té sebereflexe, kterou ona si tady prochází. Já v tom vidím ten proces toho vystoupení z té virtuální reality do té reality a té její schopnosti to zase začít nějak řešit. A mně to ještě připomíná hru v televizi „Chcete být milionářem?“, jak tam postupujete těma otázkama, úkolama a tady to vidíte – ten proces, nabírám větší a větší výhry, až dosáhnu té poslední – největší, ale musíte to projít až do konce. A ten rozdíl vysvobozování tady z těch “abusive vztahů” je ten, že to funguje jinak než ta hra „Chcete být milionářem“, musíte projít celý ten proces, který tady Annie Lennox krásně naznačuje a vystihuje, ale jednak tam nemáte ty záchytné otázky, které kdybyste uhodli, tak aspoň dostanete těch o něco míň peněz, ale hlavně tam jako spadnete vždycky až dolů a mně to připadá v těch reálných případech, když to nedotáhnete až do konce, ale dostali jste se třeba na „milion“, tak když vycouváte a ustoupíte, tak na konci zaplatíte až desetinásobek toho, kam až jste se dostali. Prostě Vám to ten agresor, manipulátor dá sežrat.

Je to tedy hrozně náročný proces a vlastně moje práce je být těm lidem jako průvodce tady na té cestě. Není to o tom, že bych byl přítel na telefonu, 50:50 nebo publikum. Je to trochu jiné, jsem jako ta kotva, která je nenechá spadnou zpátky a nechá je to dotáhnout a drží je, podporuje je a umožňuje jim hledat ta řešení, když už se zase dostávají do toho módu „radši budu zticha, radši si vyfantazíruju, že to bude dobrý, on vlastně není tak špatnej, ono to teď dva dny bylo dobrý, on mě vlastně ani nenapadl, byl jenom verbálně hnusnej…“

Takže tak.

V jaké fázi osy příběhu se asi aktuálně nacházíte? (odpověď, že ve všech najednou je také validní) Kolikrát už jste hráli tu hru, kterou na konci popisuji a kolikrát jste spadli zase na začátek a bylo to ještě horší, než předtím?