Neutralita v trojúhelníku s agresorem

Začátkem roku jsem opustila agresivního partnera a přestěhovala se i s třemi dětmi do vlastní domácnosti. Doufám, že po tom všem už budu konečně žít v klidu. To mi však není dopřáno. Bývalý partner mi začíná ještě víc vyhrožovat a špehuje mě. Abychom se byli schopni domluvit na tom, jak dál, máme se sejít na společných schůzkách s prostřednicí. Když se to dozvídám, mám z toho strach a několik nocí nespím. O svých pocitech mluvím s koordinátorkou, která nám má termíny schůzek domlouvat. Snažím se jí sdělit, že se bojím dalšího zranění z jeho agresivního jednání. Ačkoli můj strach z agresora je téměř hmatatelný, nezdá se, že by se její postoj nějak změnil. Zůstává neutrální. Vyslechne mě, sem tam se zatváří zúčastněně. Žádné skutečné pomoci se ale nedočkám. Naopak. Můj strach nebere vážně, snaží se ho rozptýlit. Bude s námi zkušená prostřednice, která zabrání případným excesům. Z tohoto setkání si odnáším to, že mé pocity nejsou podstatné.

Společně s prostřednicí sedíme já a bývalý partner v malé místnosti. Od první chvíle jsem ve stresu a srdce mi bije jako o závod. V průběhu schůzky se mi nijak neuleví, ba naopak. Prostřednice říká, že tu máme bezpečný prostor k vyjádření svých pocitů. Přesto dochází ze strany agresora ke slovním útokům. U ní to však nevyvolá žádnou odezvu. Navíc se směje jeho nejapnému vtipu. Čím dál lepší, už jsou proti mně dva. Když ji požádám, jestli by mohla útok zarazit, dostane se mi odpovědi ve smyslu: „Musím zůstat neutrální a dát oběma stejný prostor.“ Tím ve mně vyvolá vinu a zároveň mě úplně odzbrojí. Jak mě jen mohlo napadnout chtít po ní, aby se vzdala tohoto ctnostného postoje? Vyvolávání viny pokračuje: „Bolí mě u srdce, že Vám dohoda nestojí za to, abyste udělala krok vstříc.“ Okamžitě se cítím jako ta špatná. Jsem ta, která všechno komplikuje a nechce se domluvit. V kombinaci s agresí, které jsem během schůzky vystavována, se celá situace stává neúnosnou. Mozek vysílá signály k útěku, v něm mi ale brání strach, že by prostřednice můj odchod vylíčila jako důkaz, že se domluvit nechci.

Na základě definice obecné agresivity bych ráda ukázala jeden myšlenkový experiment. Zkusme si na chvíli představit, že se místo nefyzické agrese na schůzce odehrává agrese fyzická, například že agresor bodá oběť nožem do břicha. Za těchto okolností by neutralita prostřednice působila absurdně. Každý by čekal, že zasáhne, zavolá pomoc a postaví se mezi ně. Nikdo by neřekl: „Musím zůstat neutrální.“ Zasáhnout v takové chvíli čekáme od každého dospělého člověka bez rozdílu. U lidí, jejichž úlohou je pomáhat druhým, by se dalo očekávat, že budou pomáhat s ještě trochu větším nasazením. Ve skutečnosti se tak neděje, což je obrovský paradox. Prostřednice se tak de facto stává spoluagresorem, protože její chování zesiluje účinek agrese.

Přátelé zaujímali tento bohorovný postoj také poměrně často. Pomoc jsem u nich začala hledat v období, kdy jsem se nacházela ve zvláštním meziprostoru: ani ve vztahu, ani sama. Stále pod jednou střechou s otcem svých dětí, ale na odchodu. Bylo to velmi náročné. Můj život postrádal smysl a řád, neexistoval v něm jediný pevný bod, kterého bych se mohla chytit. Připadala jsem si jako v pasti. Věděla jsem, že zpátky nemůžu a nechci, a zároveň mi odchod od něj připadal obrovsky těžký a neproveditelný. Nebyla jsem si jistá svou pozicí. Jsem jeho žena (podle jeho slov), nebo ne (podle svých pocitů)? Uvnitř jsem byla plná pochybností o sobě, strachu a nejistoty. Bývalý partner toho zneužíval a tuto mou sebedestruktivní spirálu pomáhal ještě víc roztáčet. Byla jsem v bryndě až po uši a toužila, aby mi někdo hodil záchranné lano.

Ochrana dětí v konfliktním prostředí

Jak chránit děti, když druhý rodič používá nátlak nebo manipulaci. Tři úrovně ochrany: individuální, sociální, instit...

Zjistit více →

Začala jsem lidem ve svém okolí pomalu sundávat růžové brýle a odkrývat pravou podstatu vztahu mezi mnou a agresorem. Byly to mé SOS signály, jejichž odezvou, jak jsem doufala, bude projevení účasti a solidarity. Potřebovala jsem se utvrdit, že na to nejsem sama. Mé očekávání se však bohužel nenaplnilo. Někteří lidé pokývali hlavou, tvářili se chápavě, nicméně jejich závěry se nesly zhruba v tomto duchu: „Mám vás rád/a oba a nechci nikomu stranit.“ „Chci zůstat nad věcí.“ Dali mi tím najevo, že v mé situaci chtějí zůstat neutrální. Tento zdánlivě ctnostný postoj měl na mě devastující účinek, uvnitř se mě zmocňovala panika. Podvědomě jsem totiž cítila, že pokud budou k agresorovi přistupovat stejně jako ke mně a dají nám oběma stejný prostor se vyjádřit, jsem už předem v jejich očích vyřízená. Jeho podání „reality“ bývá velmi sugestivní, dramatické a vždy si své posluchače najde. Účelem agresorova jednání je připravit mě o podporu. Čím víc lidí si získá na svou stranu, třebas jen částečně, tím méně mi zbude potenciálních spojenců. Lidé si na mě budou ukazovat prstem a já budu cítit ještě větší vinu.

Zažívám obrovský vnitřní konflikt mezi tendencí se bránit (a zmírnit tak bolest pramenící z agrese) a tendencí být tou hodnou, která se zdráhá bránit druhým v zaujímání jejich ctnostného neutrálního postoje. Obecná zkušenost je taková, že pokud člověk stojí proti agresorovi úplně sám, je zcela bezmocný. Potřebuji proto naprosto nezbytně, aby mě lidé v mém okolí podpořili v mé obraně, tedy nebyli neutrální. Bojím se však požádat o podporu takto přímo, brání mi v tom pocity viny. Připadá mi, že chtít něco takového by vůči nim nebylo fér, ba dokonce by to mohlo být považováno za neetické. Obávám se toho, jaké by měla má žádost důsledky. Obvinili by mě, že se na ně snažím hodit svoje problémy, a odstřihli by mě ze svého života? Nebo by ze mě udělali hysterku, která dělá z komára velblouda, a tohle o mně dál šířili? Pak by se k agresorovým pomluvám přibalovaly ještě další a tahle lavina by mě úplně zavalila. Tím problémovým člověkem bych pak nakonec mohla být v očích ostatních já! Nejsem si jistá, zda mi to za takové riziko stojí.

Známé přísloví praví, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Neboli původně ctnostný záměr má přesně opačný účinek, než se na začátku předpokládalo. Děje se tak jménem nějakého vyššího dobra, jako je například obecné blaho, pořádek nebo víra. Řadit k těmto ctnostem neutralitu na první pohled nedává smysl. Neutralita je přece bez účinku. Kdo je neutrální, je neaktivní, jeho působení není plus, potažmo mínus, ale nula. Může být tedy neutralita škodlivá? Odpověď je ano. Děje se tak minimálně tehdy, když se neutrální prvek zapojí do vztahu oběti a agresora.

Ze vztahu dvou lidí se tím stává trojúhelník. Jeho třetím vrcholem bývají nejčastěji přátelé a rodina, ale také kolegové, nadřízení nebo prostředníci, kteří mají dvěma stranám pomoct se domluvit. Tento „neutrální“ třetí vrchol trojúhelníku nechává agresi volné pole působnosti a oběť napospas jejímu osudu. V tomto smyslu (a na základě definice obecné agresivity) je neutralita přímo agresí.

Co s tím, když se v takovém trojúhelníku ocitnete? Neutralitu třetí strany nezměníte tím, že ji budete přesvědčovat o své pravdě. Můžete ale změnit to, co uděláte vy.

Požádejte o zastavení útoku. Klidně a konkrétně: „Teď mě urážíš. Pokud to nepřestane, v rozhovoru nebudu pokračovat.“ Neříkáte to proto, abyste někoho přesvědčili, ale aby jasně zaznělo, co se děje.

Ukončete schůzku. Když útoky pokračují a třetí strana nezasáhne, máte právo odejít. Odchod není útěk ani selhání. Je to obrana.

Nechoďte na to sami. Pokud je to možné, vezměte si s sebou svědka, člověka, kterému věříte a který nezůstane neutrální, když vás někdo napadá.

Napište věcné shrnutí. Po setkání si sepište, co přesně zaznělo a co se stalo, bez hodnocení a bez emocí. Takové shrnutí můžete poslat i ostatním účastníkům. Vaše verze tak nezůstane jen ve vaší hlavě.

A když vám někdo z okolí řekne, že nechce nikomu stranit, můžete odpovědět: „Nechci, abys stranil mně. Chci, abys nestál stranou, když je někdo napadán.“