Předběžné opaření


Je prvního září, začátek nového školního roku. Ještě dopoledne se naivně domnívám, že je to pro mě i začátek nového života. Po soudních tahanicích s mým bývalým partnerem je rozhodnuto, že naše děti může vídat každý lichý víkend. Konečně se zdá, že je vše poměrně v pořádku a situace je klidná.

Život v blízkosti otce mých dětí bylo totiž obdobné peklo, jako když jsem žila s ním. Cokoli využívá jako útok proti mně. Své vlastní selhání vždy dokáže šikovně otočit tak, že ve výsledku jsem já ta špatná. Cíleně lže a vytváří kauzy, které mají za cíl mě poškodit před mým okolím a zpochybnit můj vlastní úsudek. Jsem svědkem fyzického i emocionálního násilí vůči dětem. Karanténa vyhlášená v polovině března je pak pomyslnou poslední kapkou. Otec odlétá za oceán, naznačuje, že se dost možná vůbec nevrátí a bombarduje mě na dálku zprávami, jejichž cílem je mě ponížit a vyvolat ve mně vinu. Definitivně se tedy rozhoduji. Vracím se i s dětmi do svého rodiště. Bývalý partner se vrací ze zahraničí a zůstává v severních Čechách. S dětmi se dle rozsudku má vídat každý lichý víkend, což se dá hravě zvládnout. Už dříve jsem s dětmi takto dvakrát měsíčně cestovala, z Čech na Moravu, tentokrát to bude naopak. Na cestování jsme zvyklí. Od vyhlášení karantény v polovině března již na Moravě v podstatě žijeme a otec dětí se proti tomu nijak nevymezil.

Jsou chvíle, kdy mám strach, jak zareaguje na skutečnost, že tento náš přesun je definitivní. Jindy si namlouvám, že celá věc projde hladce a nic proti mně nepodnikne. Vytěsňuji z mysli všechny zkušenosti s ním (vyhrůžky, že mi sebere děti, podání trestního oznámení na mého otce ze sexuálního zneužívání dětí…) a snažím se sama sobě namluvit, že veškeré trápení jsem si s ním už prožila a konečně už budu mít klid. Má mysl nepřestává věřit pohádkám o princi na bílém koni.


Odpoledne prvního školního dne ale dostávám emailem tuto zprávu. Připadám si jako ve zlém snu, ze kterého se musím každou chvílí probudit. Vysvobození však nepřichází, naopak se přede mnou stále zřetelněji ztělesňuje má nejhorší noční můra.

Advokátka, kterou si najal otec dětí, mi píše:

Dobrý den paní Chrástková,


kontaktuji Vás jako právní zástupkyně otce Vašich dětí, pana XY.

Sděluji Vám, že Okresní soud v XY vydal předběžné opatření, podle kterého jsou nezletilí …v péči otce a kterým se otci uděluje souhlas přihlásit nezletilé ke vzdělávání na ZŠ a MŠ XY. Rozhodnutí přikládám.

Chtěla bych Vás požádat, abyste v zájmu dětí co nejdříve kontaktovala otce a domluvila se s ním na předání dětí a na dalších záležitostech týkajících se následné péče o ně tak, aby celá věc na děti měla co nejmenší dopad a aby děti co nejdříve mohly nastoupit do školy, kterou odsouhlasil soud. Otec je vstřícný se s Vámi na všech otázkách péče o děti domluvit a také je připraven ke smírnému řešení sporu mezi vámi využít mediaci, kterou také doporučuje orgán sociálně-právní ochrany dětí v XY. Konkrétně byla otci ze strany OSPOD doporučena mediátorka XY z Prahy, ale je možné zvolit i jiného mediátora po dohodě s otcem. Samozřejmě záleží na Vás, zda budete ochotna se mediace účastnit, ale jistě by to bylo v zájmu dětí.


Uplynul již více než měsíc od chvíle, kdy jsem obdržela tuto šílenou zprávu. V prvním okamžiku mě zachvátila totální paralýza na psychické (nezměrná bezmoc a zoufalství) i fyzické úrovni (pocit, že přestávám cítit a ovládat své tělo a že každou chvílí omdlím). Následně mě zachvátil masivní pocit viny.

Chtěla jsem poskytnout dětem zázemí, zajistit nejstaršímu synovi se speciálními potřebami odpovídající vzdělání, sobě stabilní příjem a psychickou pohodu. Nyní se mě někdo snaží přesvědčit, že tyto mé motivy jsou pouhou iluzí. Mé jednání je nyní ocejchováno jako špatné, poškozující otce a mající negativní dopad na děti. Jsem závadná matka, které je třeba děti okamžitě odebrat. Říká to přece známá právnička, která má pověst bojovnice proti „nespravedlnostem“. Z toho přece jasně plyne, že já jsem ten viník, který svým jednáním poškozuje otce dětí (a potažmo i děti samotné).

„Zuzko, ty ses odstěhovala bez jeho souhlasu a to se nesmí! Říkala mi to moje psycholožka!“ poučila mě jedna naše společná známá o den dříve. I tato věta se mi okamžitě vybaví a pocit viny se tak ještě znásobí. Pomyslný nůž se do mě zabodává hlouběji a hlouběji. Rozprostírá se přede mnou dlouhatánský tunel, na jehož konci nevidím žádné světlo. Má bolest narůstá úměrně mému postupnému uvědomění si, že tohle se skutečně děje, že to není jen zlý sen, ze kterého se probudím. Prstů, jež na mne ukazují a označují mne za viníka této situace, je stále více. Bolest se i díky nim stává nesnesitelnou a můj život se dostává na samou hranici žitelnosti.





 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.