Psychopatoterapie

Přicházím do rodinné poradny, kde se koná naše párová terapie. Máme před sebou další sezení. Stejně jako pokaždé, mám i teď motýly v břiše. Jsem šíleně nervózní. Přicházím jako první, sednu si a čekám, až se dostaví i můj bývalý partner. Vedoucí poradny mi nabízí kávu. Odmítám. Dřív jsem ji přijímala a cítila se tak o něco víc zavázaná k tomu jít potom terapeutce na ruku. Podvolit se jejím terapeutickým metodám. Dnes chci udělat za touto „spoluprací“ definitivní tečku. Budu po ní chtít vysvětlení, proč mi řekla větu, jakou mi řekla. Bylo to velmi nepříjemné. Cítila jsem, jak ve mně vyvolává vinu. Jak se asi zachová poté, co mne vyslechne? Přijme mou námitku a změní své chování vůči mně, nebo ji přejde a bude své chování obhajovat? Obávám se, že příliš velkou sebereflexi nemohu očekávat a že nastane varianta číslo dvě. Bývalý partner je v tomto ohledu stejný. Spojí se ti dva proti mně? Snažím se dýchat a uklidnit srdce, které tluče jako o závod. Třeba nepřijde, třeba nepřijde, honí se mi hlavou. Mé nevědomí se snaží vyhnout nepříjemným pocitům, které zažívám na terapiích. Bolesti pramenící z případných dalších obvinění. Zároveň ale vím, že rozhovor s terapeutkou přijít musí, ať už můj protějšek dorazí nebo ne. Všechno uvnitř se ve mně pere a tep se mi ještě o něco zrychlí. Při každém zazvonění zvonku sebou trhnu. Už je to tady, už přichází, už ta šílenost zase vypukne! Ale bývalý partner nikde. Čas plyne. Po patnácti minutách je jasné, že se nedostaví vůbec. Vedoucí poradny říká, že naše terapie kvůli jeho opakované neúčasti definitivně ruší a já můžu jít domů. Uvnitř zajásám, ale vím, že z toho ještě nejsem venku. Potřebuji položit pár otázek naší terapeutce.


Žádám o rozhovor s terapeutkou. Chvíli si ještě v duchu nadávám, že se do toho pouštím. Mohla jsem jít domů a být v klidu. Kostky jsou však vrženy. Přichází terapeutka spolu s vedoucí rodinné poradny. Přesile dva proti jednomu, respektive dvě proti jedné, jsem přece jen nakonec neunikla. Žádám terapeutku o vysvětlení, co měla znamenat její věta „Bolí mě u srdce z toho, že Vám Vaše děti nestojí za dohodu“. Vrací se mi pocity, které to tenkrát ve mně vyvolalo. Moje přijetí jejího obvinění, že nejsem dobrá matka, následované kolotočem úzkostných myšlenek. To vše vedlo k tomu, že jsem se podvolila jejím metodám a hodinu s ní „spolupracovala“. Dobrovolně bych na to ale nepřistoupila. Připadá mi, že zneužila moje děti k tomu, aby mne dostala tam, kam potřebovala. Cítila jsem se při tom hodně nepříjemně. Všechny tyto pocity jsou zpět a probublávají na povrch. Chvěje se mi hlas a slzy mám na krajíčku. Terapeutka souhlasí, že tuto větu pronesla. Popírá však, že by tím ve mně chtěla vyvolávat vinu. Za to, že jsem to takhle pochopila, podle ní může moje zranění. Dívám se na ni jako na zjevení a nechce se mi věřit, že to myslí vážně. Ale ona to vážně myslí. Jsem jediná, kdo vidí, že to celé otočila úplně vzhůru nohama? Jako by k výsledku rovnice přidala znaménko mínus a tvářila se, že je to tak v pořádku. Podobně absurdně vyznívají její slova. Naznačuje mi, že ona za mou bolest nemůže. Ve mně už totiž tato bolest, podle jejích slov zranění, dávno existuje. Kvůli němu nemohu vidět věci „reálně“. V tomto případě moje zranění způsobilo, že jsem jejím slovům přidala obsah, který tam nebyl. Ona se na mně ničeho nedopustila. Díky tomuto zdůvodnění má od teď jakékoli její chování zelenou. Dovedeno do absurdna, může mě teď častovat těmi nejhoršími nadávkami. A svést to na mé zranění.


Argumentech terapeutky jsou účelové konstrukty vyvolávající dojem logičnosti, kterou však ve skutečnosti postrádají. Závěry vyznívají velmi absurdně. Typická sofistická argumentace. Podobné nastavení měl i můj ex-partner. Vina jsemměla vždy být já – to byl hlavní cíl. Pak už argumentoval v souladu s někdejšími sofisty. Vznášel pouze argumenty, které potvrzovaly správnost tohoto předpokladu. Co se ve mně v těchto chvílích odehrávalo? Bylo mi, jako bych ztrácela půdu pod nohama. Nic jsem nechápala. Mozek se mi málem uvařil pokaždé, když jsem se o to snažila. Chtěla jsem v jeho jednání najít něco, co by mi dávalo alespoň trochu smysl. Vždy bez úspěchu. Absurdní obvinění na mě chrlil s kadencí kulometu. Každé moje slovo mohlo být (a často také bylo) zneužito pro další útok. Mé zoufalství každou vteřinou rostlo. Psychická bolest byla k nevydržení. Moc jsem chtěla to šílené divadlo zastavit, ale nevěděla jak. Nepomáhalo mluvit, ani mlčet. Za následek to mělo mé naprosté fyzické i psychické vyčerpání. Bolest z nekonečného roztáčení spirály úzkostí. O jeho absurdních obviněních jsem přemýšlela ještě dlouho poté. Emoce se střídaly, všechny byly velmi nepříjemné. Chvílemi jsem věřila, že jeho obvinění jsou nesmyslná, a cítila jsem křivdu. Chvílemi zase, že jsou pravdivá, v tom případě jsem prožívala obrovskou vinu.

Obdobně se ke mně chová i terapeutka, přestože to na první pohled není zjevné. Oproti mému ex-partnerovi, jehož gesta i mimika jeho útočnost ještě podtrhovaly, má terapeutka řeč svého těla pod kontrolou. Sedí klidně naproti mně v patřičné vzdálenosti, dívá se mi do očí, naslouchá mi. Působí dojmem klidného a empatického člověka. V ostatních věcech si však ti dva mohou podat ruce. I její slovní arzenál obsahuje nástroje, kterými ve mně vyvolává vinu a pocit, že je se mnou něco špatně. Neváhá je kdykoli použít. Frázi „za to může to Vaše zranění“ vysloví tolikrát, že se stává jakousi její mantrou. Pokaždé, když ji uslyším, pocítím bodnutí viny. Prožívám vinu kvůli svému „zranění“, kterým komplikuji život nejen sobě, ale i svému okolí. Komplikuji život i jí, protože nemůže odvádět dobře svou práci. Mé „zranění“ může za to, že se nejsem schopná s ex-partnerem dohodnout. To kvůli mému „zranění“ si terapeutka nebude moct připsat plusové body za to, že nás k dohodě dovedla. Kolotoč úzkostí se zase roztáčí. Částečně jej zastavuji kladením otázek. Každá z nich terapeutku vykolejí. Když už neví, co odpovědět, obviní mě, že s ní bojuji. Vyhrožuje mi, že když nebudu spolupracovat u soudu, můžu úplně přijít o děti. Nejhorší možná forma vydírání ženy tím, že přijde o vlastní děti. Ze ztráty dětí mám větší strach, než z vlastní smrti. Obviňování, výhrůžkám a vydírání jsem tedy neunikla, byť se můj bývalý partner nedostavil. Jeho roli převzala terapeutka. Neprojevila ani náznak sebereflexe, když jsem jí řekla, proč mi je její chování nepříjemné. Nebyla, stejně jako on, schopná prožít vinu. Dvojí neschopnost prožít vinu vede ke dvojí agresi. Děje-li se tak v rámci terapie, přestává tato plnit svou základní funkci, tedy nabízet bezpečné prostředí. Nejenže bolest nemírní, což by ze své podstaty měla, ale navíc ji ještě znásobuje. Výsledkem je, že se vás jeden agresor vás snaží přimět, abyste se dohodli s jiným agresorem.

 

18 názorů na “Psychopatoterapie

  1. Yeah napsal/a:

    strašné. Kdybych však totéž (že oba nejsme schopni se dohodnout) neslyšela předevčírem na naší párové terapii, asi bych si pomyslela, že jste měli smůlu. Bohužel to vypadá, že se na terapeutických výcvicích učí, že dohoda s agresorem znamená, že se prostě slabší a zranitelnější strana se přizpůsobí. Takhle přeci funguje celý svět…

    • Anonym napsal/a:

      Lidé se rozcházejí právě proto, že nejsou schopni se dohodnout. Kdyby toho schopni byli, zůstali by spolu. Je absurdní po některých párech chtít, aby se dohodli.

      • Yeah napsal/a:

        jenže právě ta formulace “vy (oba dva) nejste schopni” se dohodnout, zase rozlévá vinu z něj i na mě. Jestliže on sabotuje jakýkoli můj návrh ke změně, jakoukoli mou snahu o řešení, které je pro mě únosné, jestliže odmítá jakýkoli svůj podíl na té situaci, pak nemůže terapeut říct “vy nejste schopni se dohodnout”. Proč by nemohl říct “vidím, že jedna strana cestu hledá a druhá strana .. ” se snaží o co? (udržet si své pohodlí? jistoty? nejeví známky snahy o dohodu? neodpovídá vůbec na zásadní otázky…. nedokážou rozpoznat, že to jeho chronické mlčení a vyhýbání se jakékoli zodpovědnosti za cokoli, je jeho dlouhodobé fungování v páru – všechen zájem o děti projevuje jen stylem “TAK JASNĚ ŽE JE TAM CHCI” .. proč by terapeut nemohl nějak definovat co vidí u té druhé strany?
        Proč by nemohl páru pomoci rozpoznávat tu hranici zodpovědnosti, kdy ji JEŠTĚ má jeden a kdy UŽ druhý a mají vůbec zodpovědnost za něco oba úplně stejnou?
        Možná jsou má očekávání příliš velká, ale měla jsem pocit, že na párové terapii se právě léčí ta nefungující součástka – kdy jeden nefunguje v nějaké situaci, a druhý se ho snaží dočasně nahradit, jenže na úkor svých sil. Myslela jsem, že se má pomoci druhému, aby si UVĚDOMIL svou nevyhnutelnou zodpovědnost, jenže narcis neřekne, že má problém … na otázku “přemýšlel jste někdy o individuálu?” řekne “ne, nepřemýšlel” a tím to zhasne…
        Ale to mluvím ze zkušenosti ze soužití s pasivně-agresivním/narcistním člověkem.

        • Jirka napsal/a:

          Dohodnout se, čili učinit dohodu, nutně neznamená vnést mezi jednající strany spravedlnost… viz parlamentní volby, kde jedna strana zvítězí s třiceti procenty hlasů a k ustanovení vlády potřebuje spolupracovat se stranou, která získala 8 procent hlasů nebo i méně. A protože se dohodnout chce, nabídne té menší straně 6 ministerských křesel ze čtrnácti. Protozě sama ví, že je to pro ni samou výhodnější než trvat na proporcionálním výsledku voleb! Nehledejte absolutní spravedlnost, hledejte způsob, jak se domluvit. Je to výhodnější než prohrát všechno, co je vám cenné.

          • Yeah napsal/a:

            Jirko, asi jste mi neporozuměl, co chci říct.
            Nejde o to, že nechci dohodu, ale jde o to, že jakmile partner vidí, že se i před terapeuty sama vždy obětuji, jako v běžném životě, a vždy ustoupím ze svých požadavků,nebo spíše POTŘEB, pak mě má na háku mnohem víc než bez terapie!
            Je to pro mě mnohem problematičtější cesta, než běžný život.
            Pokud má jakákoli terapie pomáhat, tak nesmí zhoršovat situaci. Pokud terap. osloví pár a řekne “tak navrhněte něco”, budu to zase já, kdo se bude snažit a navrhovat řešení a partner bude v pozici, kdo to může “schválit či zavrhnout”, aniž by sám něco navrhl a tím opět posílí svou rozhodovací pozici. Pokud je pasivní a na tom vše stojí, měli by se terapeuti na to ohlížet aby se mu pasivita na párové terapii nevyplácela, aby byl nucen vystoupit ze své komfortní zo´ny, kdy neustále hodnotí a projevuje nespokojenost s čímkoli, co udělám.
            Když se pak k hodnocení uchýlí i terapeuti “NEJSTE SCHOPNI SE DOHODNOUT”, pak už jsem totálně odzbrojená – odsouzení i mé snahy a popření mé potřeby zachovat si už konečně i nějakou důstojnost… ano, možná má tedy problém i on (to bylo zjištění, které mě do párovky přivedlo).
            Přišlo by mi lepší z terapie odcházet vyzbrojená know how – JAK zacházet s jeho pasivitou, aby mě to neničilo a možná i vidět naději, že se jednou “probere do reality”, pokud spolu máme žít.
            Anebo pokud tam naděje není, tak návod na to, jak nás rozdělit, aby to bylo co nejméně bolestivé – ano, tam platí, co píšete v posledních větách.. Dohoda platí u zdravých lidí, jenže tento pasivně agresivní jedináček se nikdy nepotřebuje dohodnout, protože to nikdy nepotřeboval … žádná dohoda, o kterou se budu snažit, platit nebude. Možná to bude fungovat jednou, dvakrát, ale dlouhodobě toho není schopen. Ale jistě, pro zdravě a logicky uvažující lidi, je jasné, že dohoda je nejlepší řešení 😉 Právě proto je pro mě tak obtížné vysvětlit, jak takováto patol.osobnost odporuje zákonům logiky … to je jako zvyknout si, že voda v jeho případě teče nahoru… dokážete to přijmout a dohodnout se s novým fyzikálním zákonem?

        • Anonym napsal/a:

          Správný terapeut by to měl říci – “Jedna strana odmítá jakýkoliv návrh”. Jenže, když vidím, co za pacienty se hlásí a dostane se na Psychologické fakulty, je mně jasné, že z nich “dobrých terapeutů” bude max. 20%. Proto se vůbec nedivím tomu, co zde čtu. A je to alarmující! 🙁

        • JeuneBug napsal/a:

          Ono i donutit agresora k terapii neni zadna vyhra. On je ziska dalsiho cloveka, ktereho muze zmanipulovat a doma predhazovat: “Dle moji psycholozky mi delas peklo!” a “Ja prece chodim na terapii, to ti nestaci??!”.

    • Marcela napsal/a:

      Naprosto přesně. Zlomenina, modřiny, neustálý kolotoč obviňování mě, dětí, mých rodičů, jeho mámu, sousedů. Na párové terapii u Mgr. Hájka v Brně to bylo jako v kavárně. Pohodička, smích, o nic nejde, nazývat vlastní děti kokoty jsou přece jen slova ………prostě přijďte a pohlaďte ho když na vás křičí, zabírá to………a že vám to nejde? …..nepracujete na sobě 🙂 Naštěstí jsem po dalším sezení “terapii” ukončila. Nezazlívala jsem mu to, neměl žádnou vlastní zkušenost. Jeho práce mu připadala jako zajímavé divadlo, naprosto vzdálené od reality. Vztah jsem po dlouhých útrapách ukončila a jsem šťastná…………….nemusím si nechat líbit ponižování ani vulgární chování a ještě se z to vinit 🙂

  2. Jana K napsal/a:

    A znalci i soudci to takto interpretují a snaží se k “dohodě” dotlačit tu slabší stranu, protože je to jednoduché. Vychází z toho i Cochremský model. A advokát hájící zájmy slabšího ve sporu je na obtíž. Takže vyhraje ten silnější, manipulativnější. Čert sper děti a jejich zájmy, spravedlnost, ochranu slabší strany. Smutné, ale tak to chodí.

  3. Gabriela Hrubešová napsal/a:

    Kdysi jsem v rodinné poradně slyšela větu, že “nejsme schopni se s bývalým manželem- násilníkem dohodnout”. Tato “nálepka” šla i na sociální úřad, který se rozhodl, že nás to naučí. Strávila jsem hodiny nekonečnými dohady, platila si cesty do poradny, abych se vyčerpaná dohodla pokaždé na něčem, co pak už nikdy neplatilo. Pokaždé byl totiž důvod, proč to nedodržel a neudělal. Ten důvod byl samozřejmě podle něj vždy ve mně a moje chyba i v tom, že jsem to nebyla schopná pochopit, jaký je chudák. Výmluvu si vždy našel a také vždy věrohodně odprezentoval. Lež jsem nebyla schopná prokázat. (A dlouho ani sama prohlédnout.) Vypadala jsem jako netolerantní, nepřizpůsobivá žena. Opak byl pravdou. Došlo mi, že tomuto se nechci už přizpůsobovat, ani to tolerovat. Došlo mi, že to proč se nejsme schopni dohodnout, nevázne v našich schopnostech komunikace, ale naopak – v řečnických a hereckých schopnostech člověka, který s nimi vždy bravurně zakryl to, že nechce – a tudíž, že nikdy nic platit a proto ani fungovat, nebude, i kdybych se “rozkrájela”. Tento důvod, proč jsme se nebyli schopni dohodnout, už psychologická poradna na sociální úřad nenapsala. Proto mně a mým dětem také nikdy nikdo z tohoto úřadu nepomohl. Vždy když jsem pak přišla s tím, že něco nefunguje (včetně toho, že jsme zůstávali bez výživného, nebo že si vybojované děti nevyzvedl), dostala jsem odpověď, ať se dohodnu s manželem (tehdy už bývalým). Nikdo nepochopil, že už nechci já a proč! Mohl mne dál v klidu vydírat. A to se také dál mnoho let dělo (a ještě i děje – kvůli poslednímu soudu o výživné, který z těchto důvodů opět nevíme, jak dopadne). Neměla jsem sílu to sama, při péči o tři děti, ještě odrážet. Dnes jsou děti dospělé a já zničená, ale i šťastná, že je to za námi, i když my nejsme bez poškození. Moc bych jim přála, aby uměly pravdu rozeznat líp než já, aby se uměly bránit, před těmi, co jí nechtějí slyšet a nenechaly se v životě manipulovat a vydírat – tak, jako já. A všem ženám bych přála, aby se snažily chápat a chránit děti a né muže, kteří nechápou a nechrání je. To, že vám na někom záleží, ještě automaticky neznamená, že jemu záleží na vás.

  4. Daniela napsal/a:

    Vsechno ma svoji pricinu. I ta vina. Vetsinou jsou to veci z detstvi ktere nam rodice vtloukavali do hlavy kdyz jsme neco provedli. Pokud by nebyl s vinou problem, tak by si to ten klient nevzal osobne. Takze ano zraneni tam je, psychoterapeutka bodla do bolaveho mista a udelala klientce sluzbu. Poukazala na problem, ale pokud uz to udelala tak ho mela resit. Myslim ze to udelala nevedome, jinak by ho resila takze si myslim ze ji nekdy nekdo z neceho vinil a ona to predava dal. Mame to vsichni, tak jsme byli uceni. Prekonat se to da tak, ze prestaneme zit zivoty druhych lidi a jejich peklo a taky samozrejme nebudeme delat peklo svemu zivotu treba tim ze si to nebudeme brat osobne.

  5. Jana napsal/a:

    Mrzí mě, čím si procházíte, a že jste byla terapeutkou zranena. I s ohledem na svou profesi. Přeji hodně sil a také ať své děti můžete vídat dal a vás vztah s nimi zůstane nepoškozen.

  6. Marta napsal/a:

    Souzním s vámi a posílám podporu. Bohužel mám podobný zážitek. Ve smyslu, ze si mam své zranění resit na jednotlivé terapii, ze tady se potřebujeme dohodnout a ze moje emoce to bráni. Na aby ne. Když mi bylo tak moc ublíženo a v te době ještě bylo ublizivano. Ještě mě dostala věta. Taky si někoho najdete (na párové terapii, kde se řešilo rozpadani rodiny z důvodu manželovi nevěry) Bombicka

  7. Gustav Vigato napsal/a:

    Tito psychoterapeuti, to jsou mi vůbec vykukové. Jak se případně pozná, že psychoterapeut vytváří v klientovi závislost na sobě? Teď vůbec nemluvím o párové psychoterapii ale tak nějak obecně. Nevěděl by někdo?

  8. Martina napsal/a:

    Mám zkušenosti i s mediátorkou. Bývalý partner mluvil jak kniha, ze skutečností, které uvedl, nedělá nic. Děti, které se také účastnily, tím vic nevěří podobným snahám. Domluvila jsem jim samostatné rozhovory s terapeutkami, už jen to, že je zajímá jak zaplatíte než jak se děti cítí, mluví za vše. Dokonce jedna terapeutka prohlásila, že je přece normální, že žena koordinuje a tatínek zdobí…???!!!…Jedno dítě odmítá otce úplně, to druhé, mladší, postupně a bolestivě s věkem a zkušenostmi přichází na to, že tatínek říká něco jiného než dělá. I přes to všechno systém tvrdí, že je vše v pořádku. Nikdy bych nevěřila, že mě systém tak zklame. Ať už státní nebo ten profesní, terapeutický.

  9. Lenka napsal/a:

    Je mi líto, když čtu kolik mých kolegů / kolegyň dělá naprosto zásadní terapeutické chyby.

  10. bzii napsal/a:

    Je to síla. Myslím si, že celá situace s manipulátorem, pokud se neprožije, je naprosto pro jakékoli lidi – včetně terapeutů, soudců atd, nepochopitelná, nečitelná. On je přece TAK příjemný/á, má nadhled, je komunikativní… Děs.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.