Žádné produkty v košíku.
Bezpečná vina
Psychopatoterapie
Přicházím do rodinné poradny, kde se koná naše párová terapie. Máme před sebou další sezení. Stejně jako pokaždé, mám i teď motýly v břiše. Jsem šíleně nervózní. Přicházím jako první, sednu si a čekám, až se dostaví i můj bývalý partner. Vedoucí poradny mi nabízí kávu. Odmítám. Dřív jsem ji přijímala a cítila se tak o něco víc zavázaná k tomu jít potom terapeutce na ruku. Podvolit se jejím terapeutickým metodám. Dnes chci udělat za touto „spoluprací“ definitivní tečku. Budu po ní chtít vysvětlení, proč mi řekla větu, jakou mi řekla. Bylo to velmi nepříjemné. Cítila jsem, jak ve mně vyvolává vinu. Jak se asi zachová poté, co mne vyslechne? Přijme mou námitku a změní své chování vůči mně, nebo ji přejde a bude své chování obhajovat? Obávám se, že příliš velkou sebereflexi nemohu očekávat a že nastane varianta číslo dvě. Bývalý partner je v tomto ohledu stejný. Spojí se ti dva proti mně? Snažím se dýchat a uklidnit srdce, které tluče jako o závod. Třeba nepřijde, třeba nepřijde, honí se mi hlavou. Mé nevědomí se snaží vyhnout nepříjemným pocitům, které zažívám na terapiích. Bolesti pramenící z případných dalších obvinění. Zároveň ale vím, že rozhovor s terapeutkou přijít musí, ať už můj protějšek dorazí nebo ne. Všechno uvnitř se ve mně pere a tep se mi ještě o něco zrychlí. Při každém zazvonění zvonku sebou trhnu. Už je to tady, už přichází, už ta šílenost zase vypukne! Ale bývalý partner nikde. Čas plyne. Po patnácti minutách je jasné, že se nedostaví vůbec. Vedoucí poradny říká, že naše terapie kvůli jeho opakované neúčasti definitivně ruší a já můžu jít domů. Uvnitř zajásám, ale vím, že z toho ještě nejsem venku. Potřebuji položit pár otázek naší terapeutce.
Žádám o rozhovor s terapeutkou. Chvíli si ještě v duchu nadávám, že se do toho pouštím. Mohla jsem jít domů a být v klidu. Kostky jsou však vrženy. Přichází terapeutka spolu s vedoucí rodinné poradny. Přesile dva proti jednomu, respektive dvě proti jedné, jsem přece jen nakonec neunikla. Žádám terapeutku o vysvětlení, co měla znamenat její věta „Bolí mě u srdce z toho, že Vám Vaše děti nestojí za dohodu“. Vrací se mi pocity, které to tenkrát ve mně vyvolalo. Moje přijetí jejího obvinění, že nejsem dobrá matka, následované kolotočem úzkostných myšlenek. To vše vedlo k tomu, že jsem se podvolila jejím metodám a hodinu s ní „spolupracovala“. Dobrovolně bych na to ale nepřistoupila. Připadá mi, že zneužila moje děti k tomu, aby mne dostala tam, kam potřebovala. Cítila jsem se při tom hodně nepříjemně. Všechny tyto pocity jsou zpět a probublávají na povrch. Chvěje se mi hlas a slzy mám na krajíčku. Terapeutka souhlasí, že tuto větu pronesla. Popírá však, že by tím ve mně chtěla vyvolávat vinu. Za to, že jsem to takhle pochopila, podle ní může moje zranění. Dívám se na ni jako na zjevení a nechce se mi věřit, že to myslí vážně. Ale ona to vážně myslí. Jsem jediná, kdo vidí, že to celé otočila úplně vzhůru nohama? Jako by k výsledku rovnice přidala znaménko mínus a tvářila se, že je to tak v pořádku. Podobně absurdně vyznívají její slova. Naznačuje mi, že ona za mou bolest nemůže. Ve mně už totiž tato bolest, podle jejích slov zranění, dávno existuje. Kvůli němu nemohu vidět věci „reálně“. V tomto případě moje zranění způsobilo, že jsem jejím slovům přidala obsah, který tam nebyl. Ona se na mně ničeho nedopustila. Díky tomuto zdůvodnění má od teď jakékoli její chování zelenou. Dovedeno do absurdna, může mě teď častovat těmi nejhoršími nadávkami. A svést to na mé zranění.
Argumentech terapeutky jsou účelové konstrukty vyvolávající dojem logičnosti, kterou však ve skutečnosti postrádají. Závěry vyznívají velmi absurdně. Typická sofistická argumentace. Podobné nastavení měl i můj ex-partner. Vina jsemměla vždy být já – to byl hlavní cíl. Pak už argumentoval v souladu s někdejšími sofisty. Vznášel pouze argumenty, které potvrzovaly správnost tohoto předpokladu. Co se ve mně v těchto chvílích odehrávalo? Bylo mi, jako bych ztrácela půdu pod nohama. Nic jsem nechápala. Mozek se mi málem uvařil pokaždé, když jsem se o to snažila. Chtěla jsem v jeho jednání najít něco, co by mi dávalo alespoň trochu smysl. Vždy bez úspěchu. Absurdní obvinění na mě chrlil s kadencí kulometu. Každé moje slovo mohlo být (a často také bylo) zneužito pro další útok. Mé zoufalství každou vteřinou rostlo. Psychická bolest byla k nevydržení. Moc jsem chtěla to šílené divadlo zastavit, ale nevěděla jak. Nepomáhalo mluvit, ani mlčet. Za následek to mělo mé naprosté fyzické i psychické vyčerpání. Bolest z nekonečného roztáčení spirály úzkostí. O jeho absurdních obviněních jsem přemýšlela ještě dlouho poté. Emoce se střídaly, všechny byly velmi nepříjemné. Chvílemi jsem věřila, že jeho obvinění jsou nesmyslná, a cítila jsem křivdu. Chvílemi zase, že jsou pravdivá, v tom případě jsem prožívala obrovskou vinu.
Obdobně se ke mně chová i terapeutka, přestože to na první pohled není zjevné. Oproti mému ex-partnerovi, jehož gesta i mimika jeho útočnost ještě podtrhovaly, má terapeutka řeč svého těla pod kontrolou. Sedí klidně naproti mně v patřičné vzdálenosti, dívá se mi do očí, naslouchá mi. Působí dojmem klidného a empatického člověka. V ostatních věcech si však ti dva mohou podat ruce. I její slovní arzenál obsahuje nástroje, kterými ve mně vyvolává vinu a pocit, že je se mnou něco špatně. Neváhá je kdykoli použít. Frázi „za to může to Vaše zranění“ vysloví tolikrát, že se stává jakousi její mantrou. Pokaždé, když ji uslyším, pocítím bodnutí viny. Prožívám vinu kvůli svému „zranění“, kterým komplikuji život nejen sobě, ale i svému okolí. Komplikuji život i jí, protože nemůže odvádět dobře svou práci. Mé „zranění“ může za to, že se nejsem schopná s ex-partnerem dohodnout. To kvůli mému „zranění“ si terapeutka nebude moct připsat plusové body za to, že nás k dohodě dovedla. Kolotoč úzkostí se zase roztáčí. Částečně jej zastavuji kladením otázek. Každá z nich terapeutku vykolejí. Když už neví, co odpovědět, obviní mě, že s ní bojuji. Vyhrožuje mi, že když nebudu spolupracovat u soudu, můžu úplně přijít o děti. Nejhorší možná forma vydírání ženy tím, že přijde o vlastní děti. Ze ztráty dětí mám větší strach, než z vlastní smrti. Obviňování, výhrůžkám a vydírání jsem tedy neunikla, byť se můj bývalý partner nedostavil. Jeho roli převzala terapeutka. Neprojevila ani náznak sebereflexe, když jsem jí řekla, proč mi je její chování nepříjemné. Nebyla, stejně jako on, schopná prožít vinu. Dvojí neschopnost prožít vinu vede ke dvojí agresi. Děje-li se tak v rámci terapie, přestává tato plnit svou základní funkci, tedy nabízet bezpečné prostředí. Nejenže bolest nemírní, což by ze své podstaty měla, ale navíc ji ještě znásobuje. Výsledkem je, že se vás jeden agresor vás snaží přimět, abyste se dohodli s jiným agresorem.
strašné. Kdybych však totéž (že oba nejsme schopni se dohodnout) neslyšela předevčírem na naší párové terapii, asi bych si pomyslela, že jste měli smůlu. Bohužel to vypadá, že se na terapeutických výcvicích učí, že dohoda s agresorem znamená, že se prostě slabší a zranitelnější strana se přizpůsobí. Takhle přeci funguje celý svět…
Lidé se rozcházejí právě proto, že nejsou schopni se dohodnout. Kdyby toho schopni byli, zůstali by spolu. Je absurdní po některých párech chtít, aby se dohodli.
jenže právě ta formulace “vy (oba dva) nejste schopni” se dohodnout, zase rozlévá vinu z něj i na mě. Jestliže on sabotuje jakýkoli můj návrh ke změně, jakoukoli mou snahu o řešení, které je pro mě únosné, jestliže odmítá jakýkoli svůj podíl na té situaci, pak nemůže terapeut říct “vy nejste schopni se dohodnout”. Proč by nemohl říct “vidím, že jedna strana cestu hledá a druhá strana .. ” se snaží o co? (udržet si své pohodlí? jistoty? nejeví známky snahy o dohodu? neodpovídá vůbec na zásadní otázky…. nedokážou rozpoznat, že to jeho chronické mlčení a vyhýbání se jakékoli zodpovědnosti za cokoli, je jeho dlouhodobé fungování v páru – všechen zájem o děti projevuje jen stylem “TAK JASNĚ ŽE JE TAM CHCI” .. proč by terapeut nemohl nějak definovat co vidí u té druhé strany?
Proč by nemohl páru pomoci rozpoznávat tu hranici zodpovědnosti, kdy ji JEŠTĚ má jeden a kdy UŽ druhý a mají vůbec zodpovědnost za něco oba úplně stejnou?
Možná jsou má očekávání příliš velká, ale měla jsem pocit, že na párové terapii se právě léčí ta nefungující součástka – kdy jeden nefunguje v nějaké situaci, a druhý se ho snaží dočasně nahradit, jenže na úkor svých sil. Myslela jsem, že se má pomoci druhému, aby si UVĚDOMIL svou nevyhnutelnou zodpovědnost, jenže narcis neřekne, že má problém … na otázku “přemýšlel jste někdy o individuálu?” řekne “ne, nepřemýšlel” a tím to zhasne…
Ale to mluvím ze zkušenosti ze soužití s pasivně-agresivním/narcistním člověkem.
Uplne Vas chapem, prezivam takmer to iste…
Dohodnout se, čili učinit dohodu, nutně neznamená vnést mezi jednající strany spravedlnost… viz parlamentní volby, kde jedna strana zvítězí s třiceti procenty hlasů a k ustanovení vlády potřebuje spolupracovat se stranou, která získala 8 procent hlasů nebo i méně. A protože se dohodnout chce, nabídne té menší straně 6 ministerských křesel ze čtrnácti. Protozě sama ví, že je to pro ni samou výhodnější než trvat na proporcionálním výsledku voleb! Nehledejte absolutní spravedlnost, hledejte způsob, jak se domluvit. Je to výhodnější než prohrát všechno, co je vám cenné.
Jirko, asi jste mi neporozuměl, co chci říct.
Nejde o to, že nechci dohodu, ale jde o to, že jakmile partner vidí, že se i před terapeuty sama vždy obětuji, jako v běžném životě, a vždy ustoupím ze svých požadavků,nebo spíše POTŘEB, pak mě má na háku mnohem víc než bez terapie!
Je to pro mě mnohem problematičtější cesta, než běžný život.
Pokud má jakákoli terapie pomáhat, tak nesmí zhoršovat situaci. Pokud terap. osloví pár a řekne “tak navrhněte něco”, budu to zase já, kdo se bude snažit a navrhovat řešení a partner bude v pozici, kdo to může “schválit či zavrhnout”, aniž by sám něco navrhl a tím opět posílí svou rozhodovací pozici. Pokud je pasivní a na tom vše stojí, měli by se terapeuti na to ohlížet aby se mu pasivita na párové terapii nevyplácela, aby byl nucen vystoupit ze své komfortní zo´ny, kdy neustále hodnotí a projevuje nespokojenost s čímkoli, co udělám.
Když se pak k hodnocení uchýlí i terapeuti “NEJSTE SCHOPNI SE DOHODNOUT”, pak už jsem totálně odzbrojená – odsouzení i mé snahy a popření mé potřeby zachovat si už konečně i nějakou důstojnost… ano, možná má tedy problém i on (to bylo zjištění, které mě do párovky přivedlo).
Přišlo by mi lepší z terapie odcházet vyzbrojená know how – JAK zacházet s jeho pasivitou, aby mě to neničilo a možná i vidět naději, že se jednou “probere do reality”, pokud spolu máme žít.
Anebo pokud tam naděje není, tak návod na to, jak nás rozdělit, aby to bylo co nejméně bolestivé – ano, tam platí, co píšete v posledních větách.. Dohoda platí u zdravých lidí, jenže tento pasivně agresivní jedináček se nikdy nepotřebuje dohodnout, protože to nikdy nepotřeboval … žádná dohoda, o kterou se budu snažit, platit nebude. Možná to bude fungovat jednou, dvakrát, ale dlouhodobě toho není schopen. Ale jistě, pro zdravě a logicky uvažující lidi, je jasné, že dohoda je nejlepší řešení 😉 Právě proto je pro mě tak obtížné vysvětlit, jak takováto patol.osobnost odporuje zákonům logiky … to je jako zvyknout si, že voda v jeho případě teče nahoru… dokážete to přijmout a dohodnout se s novým fyzikálním zákonem?
Párová terapie s manipulativně narcistou nevede k domluve, ale k bezesnym novím. Mít tuhle informaci dříve!
A pokud je narcista navíc vlivný, charismatický a chytrý jako liška, terapeut tyhle okolnosti nemusí ustát a nebo je dokonce může pro sebe využít. A máte před sebou ďábelský tandem, který na vás začne pracovat a vymyslet diagnozy a zpochybňovat vaše duševní zdraví.
Netušila jsem, ze me párová terapie může dostat na dno. Pozitivní bylo, ze jsem poznala s kým opravdu žiji a to byl jen začátek. Doufám, že až se z toho rozvodu vzpamatuji, budu schopna o vedení této terapie promluvit.
Správný terapeut by to měl říci – “Jedna strana odmítá jakýkoliv návrh”. Jenže, když vidím, co za pacienty se hlásí a dostane se na Psychologické fakulty, je mně jasné, že z nich “dobrých terapeutů” bude max. 20%. Proto se vůbec nedivím tomu, co zde čtu. A je to alarmující! 🙁
Ono i donutit agresora k terapii neni zadna vyhra. On je ziska dalsiho cloveka, ktereho muze zmanipulovat a doma predhazovat: “Dle moji psycholozky mi delas peklo!” a “Ja prece chodim na terapii, to ti nestaci??!”.
Že své zkušenosti vím, že s takovým partnerem skutečně není dohoda možná. A pokud to terapeut nevidí, hledejte jiného, který bude opravdu nestranný a empatický a navrhne Vám, že Vám s vaším zraněním pomůže. To znamená, že prací na sobě dokážete situaci přijmout, úplně se od partnera odstřihnout a neprožívat znovu dokola intenzivní vinu, či křivdu…
Setkala jsem se s tímtéž. Utíkala jsem od psychopata. Všechno bylo otočené naruby. Já jsem byla ta špatná, co opouští rodinu, děti, muže, majetek… Pro mě to byl útěk před predátorem a agresorem, který mi dělal skoro 20 let ze života peklo. Našla jsem v sobě sílu a odhodlání odejít. Soudce mi ještě “za odměnu” děti odebral s odůvodněním, že jsou na otce zvyklé… Kdyby zůstaly se mnou, přišli by přece o otce…
Takto bych popsala i svuj priheh. Presne!
Vždyť je to.i návod ve výchově,když se hádají dvě děti (a múže ti být,že starší a silnější ublížil mladšímu),tak je doporučováno rodičům,aby nesoudcovali, ale nechali si to děti vyřídit sami.Jak takivá dohoda dopadne? Jemnější děti ustoupí,aby se zavděčili a s agresorem to nehne.
“Jak takivá dohoda dopadne?”
Těch možností je více, jedna z nich je, že si děti ujasní co by rády a dohodnou se na řešení. A taková dovednost se jim bude v životě hodit.
Chce to trpělivost a moc si ty věci nebrat. Zažila jsem odvolací soud, kde se 3 soudkyně na základě několikaminutového studia podkladů rozhodly, že jsme oba nezodpovědní rodiče, kteří přetěžují své děti a nejsou schopni se domluvit. To, že zatímco já se s dětmi bavím a snažím se jim poskytnout čas a prostor pro to, co si zvolí samy, otec jim prostě vyplňuje čas věcmi, kterým se v dětství věnoval on, odmítá je v létě pustit na tábor v době, kdy mají být s ním, atp. jim uniklo. A mně tak zbývá buď jim to umožnit (a být s nimi v létě jen 2 nebo 3 týdny), anebo jim to neumožnit a být s nimi týdny 4. Jakákoli snaha soudu jít pod pokličku a zjistit, co děti potřebují nebo chtějí, nebyla. Prostě rozhodují nějak a to, že nižší soud mi poskytl o prázdninách týden navíc, aby se děti mohly rozvíjet prostřednictvím pobytových táborů, je něco nestandardního a není pro to důvod. Dovolání možné není. A tak je potřeba 2 roky počkat a pak přijít s nějakým lepším a dobře zdůvodněným návrhem. Ale zvládnu to, a děti taky, ony totiž musí.
Ako z toho von? Práve prežívam to isté. Zmanipulovany sudca, kolízna a všetci okolo vidia len to čo im “kreslí” pred oči môj ex. Malý s ním nechce odísť, nemá ešte dva, napriek tomu som vinná ja. Vraj mu to mám vysvetliť. No ako bábätku so separacnou úzkosťou vysvetliť že sa nemá báť bez mamy
Naprosto přesně. Zlomenina, modřiny, neustálý kolotoč obviňování mě, dětí, mých rodičů, jeho mámu, sousedů. Na párové terapii u Mgr. Hájka v Brně to bylo jako v kavárně. Pohodička, smích, o nic nejde, nazývat vlastní děti kokoty jsou přece jen slova ………prostě přijďte a pohlaďte ho když na vás křičí, zabírá to………a že vám to nejde? …..nepracujete na sobě 🙂 Naštěstí jsem po dalším sezení “terapii” ukončila. Nezazlívala jsem mu to, neměl žádnou vlastní zkušenost. Jeho práce mu připadala jako zajímavé divadlo, naprosto vzdálené od reality. Vztah jsem po dlouhých útrapách ukončila a jsem šťastná…………….nemusím si nechat líbit ponižování ani vulgární chování a ještě se z to vinit 🙂
Presne ke stejnemu zaveru jsem dosla take. Take jsem byla soudnim narizenim donucena podstoupit tento ukon.
Děsí mne podobnosti těchto příběhů, nucený tlak na dohodu. Kdyby mne přivazoval k topeni ( to sice ne, ale jeho chování bylo dost agresivní- slovně i fyzicky), stejně jsem nucena se s ním dohodnout. Když už k dohodě došlo, vše rozdupal a začal vytvářet příběh o mé totální nespolehlivosti jako matky. A reakce sociálky? No, tak se pojďte dohodnout. Je mi z toho zle, nikdo mu nestanoví žádné hranice, může si prakticky vymýšlet co chce…a tak pořád dokola.
Bohužel i já potvrzuji, že boj s manipulátorem úspěšně prohrávám a to i přes mé prozření a místní kurzy. Po komunikaci s OSPODem nám byla nám nařízena mediace. Dozvěděla jsem se věci typu – ex-manžel o střídavé péči vůbec nemluvil, mluvil o týdnu u něj a týdnu u vás … Syna nedostatečné motivuji, aby chodil k tatínkovi (v 8 letech se v noci několikrát počůral, měl noční můry, že ho tatínek unáší, volali ze školy, že není ve své kůži)… Nutí si střídavou péči u dcery. Když jsem oponovala, že jsou tam děti pak často samy a že mi volaly i v noci, ať si pro syna dojedu, protože má váček na zubu a taťka tam není, tak jsem dostala odpověď, že je to normální, že určitě ani já s nimi nejsem 24 hod. v kuse…Kurz mi pomohl k prozření a k tomu, abych ubránila sebe. Dokud ale bude mít děti jako rukojmí, nevidím světlo v tunelu. Takže mám dvě možnosti – buď se dětí vzdát nebo ho přejet autem. Obojí je nereálné a tak na mě za týden čeká mediace, kde všechno, co řeknu, bude náležitě použito proti mě. Co s tím?…
Jenže takhle nereaguje jen Terapeut, ale také pracovníci OSPOD. Kdy se snaží o dohodu a slabého tlačí stejnými fintami jako zde.
Přesně tak, ten empatictejsi a sociálně citlivější rodič zpravidla bohužel musí ustoupit agresivne jednajícímu a manipulujícímu rodiči.
A znalci i soudci to takto interpretují a snaží se k “dohodě” dotlačit tu slabší stranu, protože je to jednoduché. Vychází z toho i Cochremský model. A advokát hájící zájmy slabšího ve sporu je na obtíž. Takže vyhraje ten silnější, manipulativnější. Čert sper děti a jejich zájmy, spravedlnost, ochranu slabší strany. Smutné, ale tak to chodí.
Dobrý den, nezažila jste toto náhodou v Trianglu? Já totiž zažila úplně to samé. Jako bych ten příběh napsala já. Ale co a tím?
Nejsem sice autor, ale já jsem to zažila v poradně Magdala – Charita.
Zatlačit na agresora si většinou nikdo netroufne.
Osobně si myslím, že jiný přístup je spíš vyjímka.
Bohužel je to tak.Dohodnout se asi znamená,slabší at ustoupí.
Kdysi jsem v rodinné poradně slyšela větu, že “nejsme schopni se s bývalým manželem- násilníkem dohodnout”. Tato “nálepka” šla i na sociální úřad, který se rozhodl, že nás to naučí. Strávila jsem hodiny nekonečnými dohady, platila si cesty do poradny, abych se vyčerpaná dohodla pokaždé na něčem, co pak už nikdy neplatilo. Pokaždé byl totiž důvod, proč to nedodržel a neudělal. Ten důvod byl samozřejmě podle něj vždy ve mně a moje chyba i v tom, že jsem to nebyla schopná pochopit, jaký je chudák. Výmluvu si vždy našel a také vždy věrohodně odprezentoval. Lež jsem nebyla schopná prokázat. (A dlouho ani sama prohlédnout.) Vypadala jsem jako netolerantní, nepřizpůsobivá žena. Opak byl pravdou. Došlo mi, že tomuto se nechci už přizpůsobovat, ani to tolerovat. Došlo mi, že to proč se nejsme schopni dohodnout, nevázne v našich schopnostech komunikace, ale naopak – v řečnických a hereckých schopnostech člověka, který s nimi vždy bravurně zakryl to, že nechce – a tudíž, že nikdy nic platit a proto ani fungovat, nebude, i kdybych se “rozkrájela”. Tento důvod, proč jsme se nebyli schopni dohodnout, už psychologická poradna na sociální úřad nenapsala. Proto mně a mým dětem také nikdy nikdo z tohoto úřadu nepomohl. Vždy když jsem pak přišla s tím, že něco nefunguje (včetně toho, že jsme zůstávali bez výživného, nebo že si vybojované děti nevyzvedl), dostala jsem odpověď, ať se dohodnu s manželem (tehdy už bývalým). Nikdo nepochopil, že už nechci já a proč! Mohl mne dál v klidu vydírat. A to se také dál mnoho let dělo (a ještě i děje – kvůli poslednímu soudu o výživné, který z těchto důvodů opět nevíme, jak dopadne). Neměla jsem sílu to sama, při péči o tři děti, ještě odrážet. Dnes jsou děti dospělé a já zničená, ale i šťastná, že je to za námi, i když my nejsme bez poškození. Moc bych jim přála, aby uměly pravdu rozeznat líp než já, aby se uměly bránit, před těmi, co jí nechtějí slyšet a nenechaly se v životě manipulovat a vydírat – tak, jako já. A všem ženám bych přála, aby se snažily chápat a chránit děti a né muže, kteří nechápou a nechrání je. To, že vám na někom záleží, ještě automaticky neznamená, že jemu záleží na vás.
Dnes jsem poprvé na této stránce a už jste druhý člověk, komu musím napsat, že prožívám velmi podobné. 3 děti, nekonečné soudy, výživné nestanovené… bojím se, že i já budu muset čekat na dospělost dětí. Je jím teď 7,9 a 11.
Vsechno ma svoji pricinu. I ta vina. Vetsinou jsou to veci z detstvi ktere nam rodice vtloukavali do hlavy kdyz jsme neco provedli. Pokud by nebyl s vinou problem, tak by si to ten klient nevzal osobne. Takze ano zraneni tam je, psychoterapeutka bodla do bolaveho mista a udelala klientce sluzbu. Poukazala na problem, ale pokud uz to udelala tak ho mela resit. Myslim ze to udelala nevedome, jinak by ho resila takze si myslim ze ji nekdy nekdo z neceho vinil a ona to predava dal. Mame to vsichni, tak jsme byli uceni. Prekonat se to da tak, ze prestaneme zit zivoty druhych lidi a jejich peklo a taky samozrejme nebudeme delat peklo svemu zivotu treba tim ze si to nebudeme brat osobne.
Gábi,
Vy jste to zvládla!Smekám.Dokážete tu zde trefně a věcně pojmenovat a nenechala jste se zmýlit v tom,jak věci cítíte.Nenechala je přejmenovat, přeznačkovat,i když to byl vysilující boj.Přeji Vám již jen pouze štěstí.Jana
Mrzí mě, čím si procházíte, a že jste byla terapeutkou zranena. I s ohledem na svou profesi. Přeji hodně sil a také ať své děti můžete vídat dal a vás vztah s nimi zůstane nepoškozen.
Souzním s vámi a posílám podporu. Bohužel mám podobný zážitek. Ve smyslu, ze si mam své zranění resit na jednotlivé terapii, ze tady se potřebujeme dohodnout a ze moje emoce to bráni. Na aby ne. Když mi bylo tak moc ublíženo a v te době ještě bylo ublizivano. Ještě mě dostala věta. Taky si někoho najdete (na párové terapii, kde se řešilo rozpadani rodiny z důvodu manželovi nevěry) Bombicka
Tito psychoterapeuti, to jsou mi vůbec vykukové. Jak se případně pozná, že psychoterapeut vytváří v klientovi závislost na sobě? Teď vůbec nemluvím o párové psychoterapii ale tak nějak obecně. Nevěděl by někdo?
Mám zkušenosti i s mediátorkou. Bývalý partner mluvil jak kniha, ze skutečností, které uvedl, nedělá nic. Děti, které se také účastnily, tím vic nevěří podobným snahám. Domluvila jsem jim samostatné rozhovory s terapeutkami, už jen to, že je zajímá jak zaplatíte než jak se děti cítí, mluví za vše. Dokonce jedna terapeutka prohlásila, že je přece normální, že žena koordinuje a tatínek zdobí…???!!!…Jedno dítě odmítá otce úplně, to druhé, mladší, postupně a bolestivě s věkem a zkušenostmi přichází na to, že tatínek říká něco jiného než dělá. I přes to všechno systém tvrdí, že je vše v pořádku. Nikdy bych nevěřila, že mě systém tak zklame. Ať už státní nebo ten profesní, terapeutický.
Je mi líto, když čtu kolik mých kolegů / kolegyň dělá naprosto zásadní terapeutické chyby.
Je to síla. Myslím si, že celá situace s manipulátorem, pokud se neprožije, je naprosto pro jakékoli lidi – včetně terapeutů, soudců atd, nepochopitelná, nečitelná. On je přece TAK příjemný/á, má nadhled, je komunikativní… Děs.
Obecně se přistupuje k partnerům ve sporu tak, že za úroveň komunikace nesou zodpovědnost oba – stejně. Zní to logicky a často tomu tak také je, ale v případě, že jeden z protagonistů je agresor, je to velký omyl.
Automatickou reakcí instituce je vnucená terapie či mediace, pro kterou je opora v legislativě – bez ohledu na okolnosti. Terapie často nemá příliš vysokou úroveň a dochází spíše k dalšímu tyranizování oběti, bohužel i za asistence terapeuta. Profesionálové různých pomáhajících organizací bohužel nejsou na vysoké úrovni a na nadprůměrně inteligentního manipulátora nejsou vůbec připraveni.
Pokud se druhá strana udrží a jedná naprosto korektně, lze situaci rozkrýt – především podle fakt a skutkového stavu, než podle osobní prezentace ..
Zabývat se však tím, kdo skutečně blokuje dohodu či uzavírá dohodu, kterou nemá v úmyslu dodržovat, nebývá při terapii či mediaci na pořadu dne.
Odpovídají tomu i žalostné výstupy – zprávy opatrovníkovi, soudu.
Reakce institucí na tento typ agrese, která je v důsledku zničující především pro děti, jsou velmi slabé.
Vybaven a připraven na to není zejména OSPOD, který je nečinný téměř vždy.
Přiznejme si však, že jakákoli aktivita sociálních pracovnic vzbudí téměř jistě v těchto případech alespoň u jedné strany nevoli a následují stížnosti…
Skoro bych podepsala nějákou petici – kdybyste někdo věděl…
Tak si to tady čtu a je mi z toho neskutečně smutno … Z toho, kdo všechno se vydává za psycho-terapeuta a může tak ubližovat lidem (i když zřejmě nechtěně) … Z toho, že nikoho nenapadne, že dohodu mohou uzavřít jenom dva zdraví rovnoprávní lidé – a to “oběť” a “manipulátor” nebo “psychopat” rozhodně nejsou … Z toho, že to odnáší nejen dospělí, kteří si často přinesli zranění už z dětství, ale už zase trpí další děti … Z toho, že je to vlastně úplně jedno všem, kdo by s tím mohli něco udělat a nikdo ten zoufalý stav neřeší – že zatím nikoho zodpovědného ani nenapadlo, že je něco velice špatně …
Zní to přímo jako mnou napsané. Vše skončilo ve chvíli, kdy mi došlo, že ani nejvyšší orgán (počínaje sociálním, končíce justičním) nemůže a nechce znát pravdu, nemůže a nechce zasahovat a pokud si bude mít vybrat, vybere silnějšího, i když křiváka, ale silnějšího. Proto jsem se ve své roli čestné mámy rozhodla být silnější, než ten silný křivák táta, na kterého stejně nikdo nemůže, protože zatím nikoho nezabil a jizvy nejsou oku zřetelné. Co svět světem stojí ženám se obecně ubližovalo a dnes tomu není jinak, jen ten způsob se změnil a přidaly se jiné ženy, co linčují “slabé” ženy, protože když ony jsou silné, chtějí to i po těch “slabých”. Slabá rozumnějte citlivá a mateřská, silná rovná se železná dáma. Proto buďte citlivé a silné, mějte váš osud ve svých rukou, nesvěřuje jej žádným orgánům, jednejte podle vaší intuice a lásky, nebuďte křivé a smiřte se, že to je běh na dlouhou trať. 💕
Naprosto rozumím popisovaným pocitům. Sama jsem si je prožila. Kvůli ex-partnerovi jsem skončila v centru pro týrané ženy… nařízená setkání v poradně pod dohledem, mého, tou dobou stále kojeneho, 7 měsíčního syna s jeho otcem a paní terapeutky, byli peklo… ona sla vždy na ruku memu ex… jak vešel do dveří hned se rozplyvala, nechala si od nej nosit lístky do divadla (je herec), a on samozřejmě toho nakrasno využíval… nejednou mi řekla, ze pokud nebudu spolupracovat (když jsem chtěla napr. Syna nakojit, protože plakal a byl neklidný, poté co se probudil z auta) ale už byla doba návštěvy, byla jsem osocena, ze to dělám schválně… nebo když byl nemocný, zase… nebo když přesně můj ex použil něco co věděl ze me vytočí, zraní a já se bránila, začala znova s tím, jak já jsem nepřizpůsobivá a ze by bylo lepší mít návštěvy beze mne… už je to let co to mám vše za sebou, a nikdy více!
Všem co to prožívají, nedejte se! Držte se!
Problém je, že většina neví, jak reagovat. Např. : „Bolí mě u srdce z toho, že Vám Vaše děti nestojí za dohodu“. A já bych se zeptala, z čeho tak soudíte, že mi nestojí za dohodu? Je špatné, když matka brání své děti a chce pro ně to nejlepší? Vy víte, co je pro ně nejlepší? Atd. Za to, že jsem to takhle pochopila, podle ní může moje zranění. Opět, a jaké zranění? Vy to víte, nebo se jen domníváte? Vy jste ten, kdo má vážit slova a vědět, předpokládat, co mohou způsobit. Místo toho, aby jste zjistila příčinu, proč já to odmítám, nutíte mi pocit viny, že já jsem špatná. Já mám problém. Atd. Tak mi to vysvětlete, v čem, kde je můj problém. Atd.
Takejto reakcie nie je každý hneď a zaraz schopný, veľakrát si uvedomíš až neskoro ako si mala reagovať … očakávaš porozumenie a odchádzaš s ďalším zranením a vedomím, že keď si nepomôžeš sama, nikto ti nepomôže
Přečetla jsem si článek i další reakce, které byly velmi zajímavé a dobře popisující riziko práce oběť versus manipulátor . Přijde mi jako dobré to, že se o těchto věcech více a více píše a diskutuje, protože to s sebou přináší zlepšování jak práce terapeutů, tak ale povědomí u laiků, kteří se pak naučí bránit vůči manipulátorským praktikám.
Manipulátoři manipulují kolikrát velmi sofistikovaně, uhlazeně, mají plná ústa svých analýz druhého a pseudoargumentů. A pak máme také lidi s manipulujícím chováním, kteří manipulaci nepoužívají záměrně, ale spíš jako obranu na domnělý útok, aniž by si to uvědomovali. Každopádně ani jedni ani druzí nejsou ochotni ustoupit a osvětlují svoji pozici bravurním způsobem, kdy druhému často chybí argumenty. Přeji všem, ať mají dostatek nejen sebereflexe (to oběti mívají), ale také reflexe situace (kdy je někdo podpoří v tom, že oni jsou oběti a v právu). A manipulátorům přeji vystřízlivění.
Žila jsem s psychopatem, ale je to přesně tak, že na něho si nikdo netroufl. A dostali mě do hry oznych situací, právě ti, kteří to mohli zastavit. Odposlech, soud. Ale psycholožka Kunertová ve Zlíně to parádně nastartovala, když mu dala černé na bílém, že děti musí zůstat u něj. A kolik mě utvrzovala, že to jak se ke mě chová není normální. Radim všem od psychologů a poraden ruce pryč. Udělají z vás blázny , ačkoliv sami mají problem, a přijde mi, že léčí sve hluboce uložené komplexy.
Mrzí mě Vaše špatná zkušenost, ale nezobecňujte ji prosím na všechny psychology a poradny. I já jsem se setkala s tím, že nějaký psycholog zvolil špatný postup nebo se choval neprofesionálně. Určitě to není dobře. Byla by ale chyba rezignovat na mnoho ostatních, kteří jsou odborníci na svém místě a dovedou vhodně provést klienta náročnou situací. Ne všichni psychologové a psychoterapeuti jsou škůdci a manipulátoři. Mnozí z nich procházejí pravidelnou supervizí a mají za sebou dlouholeté vzdělávání v psychoterapii právě proto, aby si svoje komplexy pojmenovali tam, nepřenášeli je na klienta a svoji práci dělali dobře.
Věřím, že je těžké získat důvěru zpět, ale chtěla jsem upozornit na to, že existuje i kvalitní psychologická péče a bylo by škodlivé se utvrzovat v názoru, že z nás udělají jen blázny.
Souhlasím. Nicméně autorka má právo sdílet svou autentickou zkušenost. A neprofesionální terapeut bohužel není výjimka. Ze čtyř, co jsem zažila při individuální terapii, byly jen dvě opravdu alespoň částečně nápomocné. Zažila jsem také skupinovou terapii, kde terapeutka bohužel také občas zneužívala svou roli – i přesto že tam měla supervizi.
No tak to bývá ostatně už v počátku jejich častou motivací ke studiu 😉 Slibují si, že zvládnou své démony (stinné stránky, komplexy…), ale na fakultě je tohle bohužel nemají šanci naučit. Psychologie doteď ve velké míře vytěsňuje duchovní stránku, takže všechny ty metody a teorie mají své limity.
Také jsem zažila terapeutku, která byla nedůvěryhodná. Nejdřív si mě naklonila lichotkami k zevnějšku (!?!), následně si ze mně chtěla udělat kamarádku, když se jí to nepovedlo, nehorázně mě kritizovala. Vzbudila u mě vinu, že jsem nemožná. Místo aby se snažila o bezpečné prostředí, chtěla mě za každou cenu zranit a vypudit.
zneuziti moci je fenomen, ktery buji ve vsech sferach spolecnosti. Obvzvlast ve skolstvi a zdravotnictvi, kde setkani s takovymi osobami byva zvlaste problematicke a bolestive. Vetsinou to nikoho nezajima. Jsem moc rada, ze se tomuto tematu venujete. ja uz bych se svym problemem za terapeutem nesla, i kdybych se zabit mela.